|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Za časů agory
Lze to teď pozorovat přímo, vlastními smysly, lze to nahmatat
i cítit. Dvacet let se skoro nic nedělo, a když se dělo, bylo
to takové nevyhraněné, různorodí aktivisté jako by se báli
samotného slova ideál, zatímco ti nahoře se naopak nebáli
relativizovat a dehonestovat jeden ideál z onoho roku nula za
druhým. Až teď se nám to trochu sešlo: Před pár týdny
demonstrace (jakkoli skrovná, leč na Václavském náměstí) proti
bourání památkově chráněného domu, poté stávka, jaká tu přes
dvacet let nebyla, no a pak Staroměstské náměstí.
Byl jsem tam spolu s jinými vyhranit se proti dalšímu
barbarství, projevujícímu se pro změnu vůči knihám. Leckdo je
– stávka nestávka, demonstrace nedemonstrace – jaksi průběžně
zpruzen, zhrzen a popuzen, já se vám však, milí čtenáři,
přiznám: v takových dnech přímo ožívám, výše zmiňované smysly
se mi bystří a čichám v tom, čichám konečně člověčinu. Možná
je v mé povaze cosi anarchistického, či se snad ve mně
probouzí sentimentální připomínky demonstrací
předlistopadových, v nichž snad přece jenom šlo jaksi o víc: a
to jak ve smyslu osobního postihu, tak v oné totálnosti
odmítnutí, jež spojovala lidi, stojící dnes často na
protilehlých stranách oné pomyslné ideové barikády. A propos:
Jestli se tomu současnému režimu, jeho vládychtivým
protagonistům něco vskutku podařilo, pak je to výstavba
barikád. Je jich tolik, že se jedna k druhé víže na způsob zdí
labyrintu, v němž občan bloudí, a – nedohlédna na druhou
stranu – nachází za ní stále zbrusu nové potenciální
nepřátele. Však také je dnes bezmála každý na každého, laskavě
řečeno, načuřen. Ať už je to jakýkoli důsledek lecjaké
příčiny, na každý pád jde o cílený pokus zaplavovat stoupající
hladinou ekonomického pragmatismu poslední ostrůvky lidské
solidarity. A proto já nyní ožívám: mám pocit, že se ti
v starostech utopení lidé zase vynořují, napříč názorovými
soustavami se houfují na záchranných člunech občanské
nespokojenosti. Ožívá, solidarizuje se ona pro někoho
zlopověstná ulice, pro jiného v demokracii nenahraditelný
fenomén agory.
Jakkoli jsou takové pokusy o revitalizaci „moci bezmocných“
iluzivní a krátkodeché, jsou psychologicky opojné, a navíc:
druhou stranu znervózňující. Tato chvilková přenášení
nervozity, jíž trpí občan průběžně, na druhou stranu sporu
jsou svého druhu pokusem o výchovu individualistického
štěněte, kterému je náhle spatřit svůj pokřivený obraz
v loužičce, jíž předtím pod sebe samo načůralo. Jinak to totiž
nejde: onen příslovečný kulatý stůl, jehož se mocní často
dovolávají, za nějž si prý mohou čas od času usednout
nespokojení s těmi, kdo onu nespokojenost zapříčinili, není,
alespoň v počátcích nadcházejícího průšvihu, řešením. Už kvůli
tomu, že onen příslovečný kulatý stůl zůstává kulatým jen pro
někoho: na straně stávající moci se vždy uvelebí ti otrlí,
bezskrupulózní, korektně cyničtí profesionálové, zatímco na
místech „pro hosty“ poposedáváváme my, málo flexibilní až
umanutí, jaksi „nekompatibilní“ amatéři, jejichž veškerá
životní zkušenost, vědomí i svědomí jsou zapovzaty do mocenské
hry jen jako pouhý názor a téma do diskuse, aby byly posléze
osekávány argumenty utilitárními a pragmatickými, o jejichž
potenciální věrolomnosti ani nemluvím. Časem – jehož oni mají
na rozdíl od nás nazbyt – zbude pak z živého stromu „poznané
nutnosti“ holý kmen, neschopný dalšího růstu, podmíněně
usychající, jejž v nutně nadcházejícím konsensu nezbude než
porazit...
A ještě si pak radostní vítězové za povinné účasti médií
zatančí vítězný verbuňk kolem onoho suchého torza původně
zelenající se, neb smyslové pravdy. Torza, jež vskutku není
k ničemu dobré, jen vyzývavě tkví a ční v prostoru, kde se o
místo na slunci opět hlásí všelijaká buřeň a býlí. Jistě, může
to být i naopak: buřeň a býlí jsme právěže my, nespokojenci,
kteří si po pádu onoho suchého kmene začneme zavázet, spořit
se mezi sebou o místo na slunci... Možná. Třeba i tak. Jen ať
se ale safra už něco děje... |
