Plácido Domingo,
operní zpěvák a dirigent

Maestro, vím, že máte na kontě stěží uvěřitelný počet tří tisícovek jevištních vystoupení. Může si člověk, který už půlstoletí rozdává radost divákům po celém světě, vůbec pamatovat, kde všude byl?

Vybavuji si, že v České republice jsem zpíval už dvakrát. Poprvé – to bylo někdy v první polovině devadesátých let – jsem natáčel vánoční album s výborným orchestrem Virtuosi di Praga. Podruhé jsem koncertoval v pražské Sportovní hale a zpívala se mnou báječná Angela Gheorghiu, která byla tehdy na počátku své hvězdné kariéry. Teď jsem byl pořadateli českokrumlovské hudební přehlídky dokonce osloven, abych se stal „tváří festivalu“, což jsem s radostí přijal. Do Českého Krumlova se totiž těším hned ze tří příčin. Jako prezident nadace Europa Nostra, která pomáhá pečovat o skvostné památky tohoto světadílu, jsem velmi rád, že navštívím toto krásné historické město. Jako umělec si vychutnám opakované setkání s vnímavým publikem, které nezapře staletou hudební tradici vašeho národa. A jako tenorista vzdám hold svému dávnému předchůdci z přelomu osmnáctého a devatenáctého století, o kterém se obecně skoro nic neví. Jmenoval se Josef Karel Ambrož, nebo chcete-li Ambrosch, narodil se právě v Českém Krumlově a dopracoval se k tomu, že byl na dlouhých dvacet let hlavním tenoristou tehdejší Královské opery v Berlíně. Úžasné, že? Vystoupit v jeho rodném městě je pro mě proto emotivním zážitkem.

Je pozoruhodné, že víte víc než většina z nás, místních. Ale odpoutejme se od minulosti a zkusme shrnout, kdo na vás měl během vaší kariéry největší vliv přímo.

Všechno, co umím, mě naučili rodiče. Pocházíme ze Španělska, ale za mého mládí jsme se přestěhovali do Mexico City, kde se matka s otcem, oba zpěváci, věnovali oblíbené zarzuele. Vystupovali dvakrát denně, v neděli dokonce třikrát, po nocích nacvičovali nový repertoár. V divadle jsem byl často s nimi, stalo se v podstatě mým druhým domovem, a na vlastní oči jsem viděl, jak tvrdě se musí pracovat, pokud to zpěvák chce někam dotáhnout. Ostatně, některé melodie ze zarzuel mám na repertoáru dodnes, a kdykoli je na koncertě zpívám, myslím na svoje rodiče.

Zajímavé je zjištění, odkud se v hudebním názvosloví pojem zarzuela vzal. Nedaleko Madridu se nachází zámek, v jehož divadelním sále se jí poprvé začalo dařit; jmenuje se Palacio de la Zarzuela. Tamní kraj byl prý odjakživa plný ostružiní neboli zarzas. Takže pro jednou botanika obohatila muzikologii… Zazní nějaký popěvek z té či oné zarzuely také v Českém Krumlově?

Velmi pravděpodobně tomu tak bude. Podobné koncerty mají být pestré, vedle operních árií je vhodné nabídnout i něco lehčího, a já mám tenhle obor takříkajíc v genech. Proč jej tedy nepřipomenout i českému publiku, které jej pravděpodobně moc nezná?

O vás se ví, že na jevišti dokážete působit strhujícím dojmem: „Ten Domingo je tak dobrý herec jako já,“ ocenil svého času váš výkon ve Verdiho Othellovi legendární Sir Lawrence Olivier – a s příznačným humorem britského gentlemana dodal: „Jenže ten zatracenej chlap umí navíc úžasně zpívat!“ Dá se tento interpretační rozměr uplatnit i při koncertě, jaký zažijeme 20. srpna, když sám připouštíte, že být jako zpěvák sám na jevišti, jen s orchestrem za zády, je možná ta největší výzva?

Jistěže dá, protože nejen každou árii, ale i většinu písní lze uchopit a do jisté míry, třeba jen úsporným, ale nečekaným pohybem či gestem, rozehrát do podoby malé herecké etudy. A navíc nezapomeňte, že v Českém Krumlově nebudu chvílemi na jevišti sám. Opět se mnou totiž přijíždí sopranistka, kterou musím všem jenom vřele doporučit. Jmenuje se Ana María Martínez, pochází z Portorika, je mimo jiné držitelkou ocenění Grammy a jsem si jist, že pro vás bude velkým objevem.

Vaše choť, v mládí nadějná sopranistka Marta, vám pomáhala v orientaci na vhodný repertoár a v sebepoznávání. Nebyla ovšem první, kdo vám v mládí oznámil, že vás čeká takřka jistě kariéra v jiném hlasovém oboru, než na jaký se zprvu orientoval: „Plácido, ty vlastně nejsi baryton, ty jsi tenor!“ konstatoval přece váš pedagog Carlo Morelli. Vaše „dvojí migrace“ – jedna od rolí v italských či francouzských operách k německým a druhá od barytonu k tenoru a zpět – bývá často přetřásána. Je to hlavně kvůli vašemu nedávno nastudovanému titulnímu partu ve Verdiho díle Simon Boccanegra?

Zřejmě. Jenomže je to všechno trochu jinak. Ano, mé mládí se zdálo být barytonové. Ostatně ještě v osmdesátých letech minulého století se tak o mě někdy hovořilo kvůli mé interpretaci Mozartova Figara. Ale když se podrobněji zamyslíte nad Simonem Boccanegrou, dojdete k názoru, že v tomto mistrovském díle Giuseppe Verdiho je vše stejně nejednoznačné jako v životě. Vždyť titulní postava odněkud vychází, lidsky postupně zraje, než dospěje do vrcholné životní fáze. A tak v prologu opery, kdy je hrdina mladý, se vlastně jedná o tenorový part, který se jen pozvolna, jakoby málem neznatelně, posouvá do barytonového projevu… A právě to mě na této roli tak přitahuje. Mapuje cestu určité osoby a celý vývoj přetavuje i do roviny pěvecké charakteristiky, techniky.

Zpíváte teď ale titulní roli i v jiné současné opeře, kterou vám proslulý skladatel Tan Dun dokonce složil takříkajíc na tělo...

Toho si velmi vážím. Opera se dává ve druhém z míst, kde působím i jako manažer, tedy ve washingtonském operním domě. A také je vlastně inspirována literaturou a filmem. Jmenuje se Poslední císař a vy si v té souvislosti určitě vybavíte slavný Bertolucciho film. Novináři mi po premiéře nejednou kladli povrchně sugestivní otázku, která mezi řádky rádoby nenápadně, a já říkám, že spíš nejapně připomínala veleúspěšný projekt Tři tenoristé. Ptali se totiž, zda si mezi tenory dneška připadám opravdu jako poslední císař, či spíše jako první. Na to se dá popravdě odpovědět jediné. Že odmítám tu i onu škatulku, protože moje vnitřní pravda je mnohem jednodušší a obyčejnější. Budu prostě zpívat, dokud budu mít během představení stejně opojný pocit, jako když jsem před padesáti lety začínal. A dokud budu i při zkouškách pociťovat stejné vzrušení.

Jiří Vejvoda, publicista

Foto archiv

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 19. 7.



  Za časů agory    
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
  Důkaz zrání? Opakování    

  Pořiďte si  
 
  Rentiér Cézanne        
  Nalaďte si