|
|
Skladatelé Nové Říše
Dvě pamětní desky pro tři hudební skladatele. V Nové Říši na
Vysočině takové zvláštní počty nejsou ničím divným. Před
devadesáti lety se tu narodil Jan Novák, žák Bohuslava
Martinů, a v osmnáctém století bratři Vraničtí, Beethovenovi
přátelé. Stanice Vltava je tam všechny připomněla počátkem
června komorním koncertem, vysílaným v přímém přenosu.
Frakaři. Tak se prý kdysi posměšně říkalo Novoříšákům. A proč?
Nosívali v neděli frak, vypráví v přestávce koncertu starosta
městyse, a sedávali na náměstí. A na důkaz toho, že měli ten
den dokonce maso, se okatě rýpali párátky v zubech.
Teď je také neděle a v sále premonstrátského kláštera dozněla
první polovina programu, který připravilo smyčcové kvarteto
Epoque. Posluchačů – místních, ale i z Telče a širšího okolí –
je kolem tří nebo čtyř desítek a naslouchají vděčně. Hudba
Antonína Vranického, mladšího z obou bratrů, je pochopitelně
přístupná. Až překvapivě vstřícná a přehledná – na to, že
pochází z druhé poloviny minulého století – je ale i skladba
Jana Nováka. Nese vznešený název Quadricinium Fidium, ale ten
lze přeložit kupodivu docela civilně a hravě jako Čtyřhlas pro
strunné nástroje. Novák miloval latinu, věřil v ni jako
v univerzálně přístupný jazyk – a svým dílům dával nadčasové
latinské názvy. Ti, kdo ho znali, se domnívají, že to byl
možná mimo jiné dokonce jakýsi akt vnitřní emigrace, a to už
v době, než začal uvažovat o emigraci skutečné.
Jan Novák
„Klášter tu stál sedm set deset let, když se v Nové Říši
narodil Jan Novák, muž všedního jména, jehož osud a osobnost
však vůbec všední nejsou,“ připomíná moderátor koncertu Tomáš
Černý posluchačům v sále i u rozhlasových přijímačů. Novák
jako mladý stipendista odjel dva roky po skončení druhé
světové války do Spojených států, kde se dostal do vlivu muže,
pro něhož měl specifické oslovení „padre“. Byl to Bohuslav
Martinů, který se do Ameriky uchýlil před nacisty poté, co
obsadili Francii. Martinů se mu stal velkým vzorem. Když se
pak Novák vrátil do Československa, vracel se proti proudu.
„Nebyl to čas, který by přál mladé mysli navyklé svobodnému
životu za mořem. Stravinskij, Martinů a jazz – to byla
Novákova svatá trojice. Ale nikoli dobré doporučení pro život
v Československu,“ pokračuje Tomáš Černý. Skladatele a občana
Nováka přibližuje těmito slovy: „Pokusil se vydržet, ale roku
1962 odmítl jít k volbám a po roce 1968 tu pak odmítl zůstat.“
Jan Novák žil s rodinou v Dánsku, Itálii a v Německu, kde
zemřel v roce 1984. Ostatky významného českého exilového
autora byly teprve letos převezeny do vlasti z Itálie, kde byl
na vlastní přání pochován. Jeho hudba se v Česku stává
běžnějším majetkem jen postupně, ale je zřetelné, že je to
tvůrce, který měl co říci, jehož hudbu muzikanti mohou rádi
hrát a posluchači nakonec takzvaně chápat. Jeho Quadricinium
Fidium má spád místy až janáčkovský, zní pestře, zajímavě a
nápaditě. Je to hudba, která nenechá posluchače chladným. A
tak ji také kvarteto Epoque hrálo.
 Historie
kláštera
Čtveřice spolu vystupuje od roku 1999. V témže roce se opatem
premonstrátského kláštera v Nové Říši stal Marian Rudolf
Kosík, pro posluchače další host v přestávce koncertu. Jaké
asi byly oslavy před sto lety, uvažuje Tomáš Černý a klade
stejnou otázku představenému kláštera. Mnoho přesného se neví,
ale určitě se konala – jako letos – také slavnostní
bohoslužba. Jinak v té době soupeřily politické strany a
jednoduché to nebylo ani hospodářsky, klášter byl napadán, že
nedodržuje těžbu dřeva… „Problémy byly, i když jiné než dnes,“
říká opat Kosík a pokračuje: „Těžkosti máme také, i
hospodářského rázu, ale žijeme! Žijeme po dvacátém století,
které dvakrát klášter zrušilo a zabrala a dvakrát ho vracelo.“
Klášter byl založen roku 1211. Listiny se nezachovaly, ale
podle tradice to zřejmě bylo devětadvacátého ledna. „Byl
založen pro sestry premonstrátky. Když vymřely, přišli roku
1641 premonstráti ze Zábrdovic u Brna, kteří zde do té doby
vykonávali kněžský dohled,“ přibližuje historii opat Kosík.
Velký zlom – k dobrému – nastal podle něj v roce 1733, kdy byl
klášter povýšen na samostatné opatství. Obživu tehdy nacházelo
na klášterních statcích podle jeho odhadu až sto třicet rodin.
V době okupace byl klášter zabrán gestapem, pět bratří
zahynulo v Osvětimi, čtyři se v roce 1945 vrátili a začali
budovat klášter znovu. Za pět let ale přišla totalita, bratři
šli k PTP a v klášteře byl zřízen sklad vojenské polní
nemocnice.
„V klášteře byla za války Hitlerjugend, těch jsme se báli,
byli vychováváni ostře,“ vzpomíná jedna z pamětnic, rodačka a
účastnice setkání absolventů novoříšské školy. Padesátá léta
byla podle ní smutná. „Přijeli na vykonstruovaný proces, kněze
odvezli... Byli zavření za války i za bolševika a za něj to
bylo horší,“ potvrzuje opatova slova.
Klášter dříve a dnes
Rozhovory natáčel Tomáš Černý o dva týdny dřív, když se v Nové
Říši slavilo výročí založení kláštera. V kulturním domě bylo
rušno, na náměstí pár stánků a areál otevřený návštěvníkům.
Chodbami, knihovnou a skromnou expozicí procházely desítky
lidí, podávalo se občerstvení, fotografovalo se. Marian Rudolf
Kosík v bílém premonstrátském hábitu v jednom okamžiku
trpělivě pózoval u pootevřeného okna. Než se dostal do tichého
ústraní, aby odpověděl na několik otázek, zastavil se ještě na
pár slov s řadou lidí. „Klášter přežil osm set let, a tak
jistě přežije i tu dnešní dobu, která zrovna není růžová,“
usmívá se tiše. Budovy se navrátily až v roce 1991 ve stavu
odpovídajícímu úrovni lidové armády – a některé přízemní
místnosti nebo chodby v méně používaném křídle to ještě trochu
dosvědčují. „Za uplynulých dvacet let udělal však už klášter
velké pokroky. Je opravený, žije se zde řádný řeholní život a
o prázdninách se poskytuje útočiště lidem hledajícím rekreaci
duchovního zaměření nebo tělesný odpočinek,“ říká opat Kosík.
 Hudební
slavnosti
Dopoledne pršelo, ale teď už velkými okny nahlíží do Hudebního
sálu kláštera premonstrátů občas trochu i slunce. Na druhou
polovinu vystoupení se kvarteto chystá ve vedlejší místnosti.
Muzikanti překračují kabely, které propojují mikrofony a
přenosový vůz stojící na trávě u zadního traktu přímo pod
okny, za nimiž se muzicíruje. A Tomáš Černý si hraje se slovy:
„Je to skutečně letní, ba vý-letní odpoledne. Přenos můžete
brát jako výlet na místo, kde mají výletníci co objevovat a
kam se rádi vracejí.“
Městys Nová Říše, to je příjemné místo, kde už se sice
v neděli nenosí fraky, ale kde se nicméně zřejmě docela
příjemně žije. Má červeno-žluto-bílou vlajku, a dokonce svou
hymnu. Začíná slovy „V horském kraji, ale jak v ráji“ a
vznikla za války, kdy ji složili dva učitelé. Vzpomíná opět
jedna z rodaček. „Zpívali jsme ji i panu prezidentovi – a že
prý se s hymnou města ještě nikde nesetkal.“
Vltavský koncert je ovšem vítanou příležitostí zpřítomnit si
pár slovy také bratry Vranické. Antonín byl ve Vídni
sbormistrem, skladatelem, houslovým virtuosem a uznávaným
pedagogem. Působil ve službách rodu Lobkoviců, byl posléze
prvním kapelníkem jejich kapely. Měl na starosti přípravu
jejího repertoáru, hrál na housle a řídil hudební produkce, a
to nejen ve Vídni, ale i na sídlech v Čechách – v Praze, v
Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří v Krušných horách, kam
hudbymilovný kníže František Josef Maxmilián se svým dvorem v
letních měsících pravidelně zajížděl. Později se Vranický stal
šéfem orchestru dvorní opery a dirigentem divadla Na Vídeňce.
Většina z jeho skladeb – patnácti symfonií, dvou desítek
instrumentálních koncertů a osmi desítek komorních děl – je
dochována v rukopisné podobě v lobkovické hudební sbírce.
Vranického skladby vyrůstají především ze zázemí vrcholného
klasicismu, některé z nich však vykazují i zřetelné raně
romantické rysy. A na okraj jedna domněnka: Veřejná premiéra
Beethovenovy 3. symfonie zvané Eroica se uskutečnila v roce
1805 v Divadle na Vídeňce za autorova řízení, předtím však již
v létě 1804 podle některých hypotéz zazněla skladba právě na
zámku Jezeří v Čechách – a prý za řízení Antonína
Vranického... Dokázat se to zatím nepodařilo, ale vyvrátit
také ne.
Také Pavel Vranický hrál význačnou roli ve vídeňském hudebním
životě. Dirigoval díla Josepha Haydna – například vídeňské
představení oratoria Stvoření – a Beethovena, na jehož žádost
řídil v dubnu 1800 premiéru 1. symfonie. Přátelil se s
Mozartem a byl členem stejné lóže svobodných zednářů jako on.
Nejznámějším dílem Pavla Vranického je opera Oberon... Ale
raději ho nechme stranou, ať nejsme nařčeni, že si je pleteme.
Teď přece výročí nemá.
NOKUS
NOKUS je Novoříšský kulturní spolek vyvíjející obdivuhodné
aktivity. Ví, jak a čím spoluobčany oslovit, umí uspořádat
všelicos. Kulturní tradice mají ostatně na tomto místě ještě
jeden pilíř – básníka Otokara Březinu, jehož dílo podstatně
zasáhlo do vývoje českého básnictví. Působil tady jako učitel
a napsal zde většinu svých básní. „Byl to hodný učitel, tichý.
Trpěl, děti ho zlobily,“ tlumočí dojmy předků jedna z rodaček,
jejíž otec byl před válkou a za války v Nové Říši také
učitelem. Březina si prý víc než školu užíval procházek po
okolí. Je pochován nepříliš daleko, v Jaroměřicích nad
Rokytnou. Náhrobek tam vytvořil Březinův přítel, sochař
František Bílek.
„Historie je tu úzce spjata s klášterem, bez ohledu na to,
jestli jsou lidé věřící, nebo nevěřící, bez ohledu na to,
jestli se to někomu líbí, nebo ne,“ uzavírá starosta. A na
provokativní otázku Tomáše Černého, kde se opravdu rozhoduje,
zda „nahoře“ na úřadu, nebo „dole“ v klášteře, odpovídá: „Co
se týče chodu obce, tak nahoře.“ Hned vedle je tam před domem
od roku 2008 usazena deska, která říká, že se tu 30. 12. 1756
narodil Pavel Vranický a 13. 6. 1761 Antonín Vranický.
Koncert z Nové Říše vysílala stanice Vltava 12. června, tedy
skutečně vpředvečer 250. výročí narození mladšího z bratrů.
Třeba ji zrovna v jejich domě měli také naladěnu.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby
Snímky autor |
