|
|
Miroslav Bobek,
ředitel zoologické zahrady v Praze
 Jak
se přihodilo, že z mladého přírodovědce se stal rozhlasák?
Za to, že jsem si vybral přírodovědeckou fakultu, může do
značné míry můj dědeček, který mě spolu s maminkou učil
poznávat zvířata. Shodou okolnosti kdysi pomáhal ornitologovi
Alfredu Hořicemu vybudovat sbírku ptáků vyskytujících se na
našem území. Ta nakonec měla víc než čtrnáct set kusů a dnes
tvoří základ ornitologických sbírek Národního muzea. Díky
zájmu o Alfreda Hořice jsem se v první polovině osmdesátých
let seznámil s Janem Hanzákem, který byl vedoucím Zoologického
oddělení Národního muzea. Když jsem přišel do Prahy na
vysokou, už byl v důchodu, nicméně stále patřil k uznávaným
kapacitám. Protože jsem už na střední škole psal do
regionálních novin a netajil jsem se tím, že by mě bavila
popularizace vědy, poslal mě doktor Hanzák za Josefem Kleiblem
do Československého rozhlasu. Kleiblovy Meteory jsem
poslouchal od dětství, a najednou jsem od téhle rozhlasové
legendy dostal nabídku do Meteoru sám něco napsat. Natočení se
trochu pozdrželo, protože přišel listopad 1989. Načítal jsem
své příspěvky až na jaře 1990. Dal jsem si na tom záležet –
když jsem mluvil o tetřevovi, nejdřív jsem napodoboval jeho
hlas pomocí různých pomůcek a teprve pak jsem pustil nahrávku
jeho hlasu z přírody. Samozřejmě jsem ty texty četl příšerně,
ale pan doktor Kleibl se rozhodl, že bych po něm měl časem
Meteor převzít, a když odcházel z Meteoru na místo
programového ředitele rozhlasu, předal mě svému nástupci Ivo
Budilovi s tím, že až se vyučím rozhlasové řemeslo, zaujmu
Budilovo místo.
V čem byli Josef Kleibl a Ivo Budil odlišní?
Pro Josefa Kleibla nebyl problém vypravit se na druhý konec
republiky a vytvořit rozhlasovou událost ze zdánlivě
marginální věci. Kamarádi z dětství mi před časem ukázali jeho
odpověď na dopis, který jsem mu poslal do rádia jako malý
kluk. Šlo o poraněného čápa bílého v nedaleké vesnici. Nejen
že mi odepsal, ale vypravil se za tím tématem a udělal z něj
reportáž. Ivo Budil byl proti Josefu Kleiblovi více seriózním
vědcem. Tam, kde Kleibl dal přednost rozhlasové atraktivitě, a
tedy větší sdělnosti, byť za cenu jisté povrchnosti, byl Budil
analytičtější, usedlejší, serióznější. Od obou jsem se měl co
učit.
V Meteoru jsme vás sice slýchali, ale nástupcem pánů Kleibla a
Budila jste se nestal...
Ivo Budil s předáváním svého žezla nespěchal. Nakonec to bylo
k mému prospěchu. Patřil jsem do redakce vědy a připravoval
jsem příspěvky jak do Meteoru, tak do jiných pořadů. To mě
příliš neuspokojovalo, a tak jsem volný čas a nápady
investoval do různých akcí a projektů.
Tak v roce 1995 vznikla Africká odysea...
Prapůvodní záměr byl označit jednoho nebo i několik čápů
vysílači a pomocí satelitní techniky sledovat, kam až doletí.
O tom, že bychom vyjeli po trase jejich tahu a doprovázeli je,
jsem zpočátku neuvažoval. Až po několika týdnech, kdy se
ukázalo, že technické možnosti dospěly přesně do stadia, kdy
by to se to dalo relizovat, jsme se rozhodli jako vůbec první
na světě sledovat „krok za krokem“ migraci z Evropy do
tropické Afriky. Celý tento záměr měl velmi silný vzdělávací a
– řekněme – rozhlasový aspekt. V rozhlasovém pořadu Odysea i
v jiných pořadech jsem chtěl čápy použít jako východisko k
předávání poznatků o řadě dalších oborů počínaje zeměpisem a
konče moderními technologiemi. Musím na tomto místě složit
poklonu třem mužům, na jejichž osobní odpovědnosti vše
spočívalo: prvním byl můj bezprostřední šéf Ivo Budil, druhým
tehdejší generální ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek a třetím
šéfredaktor stanice Český rozhlas 2 – Praha Libor Vacek. Ten
se například osobně zaručil za terénní auto, které tehdy stálo
milion korun. Naproti tomu nezapomenu na tehdejšího finančního
ředitele rozhlasu, který mi řekl, že mě na Africké odyseji
„dostane“. Ovšem než jsme se z cesty vrátili, seděl už na jeho
místě někdo jiný.
Mohu potvrdit, že čápy s batůžky svého času znal skoro každý.
Jak se vám je v době, kdy neexistovala tak vyspělá technika
jako dnes, dařilo stopovat?
Využívali jsme tři satelitní systémy: Argos sledoval polohu
čápů, GPS, které tehdy bylo naprostou novinkou, jsme používali
pro zjištění naší polohy a Inmarsat sloužil jako komunikační
prostředek. Například právě systémem Inmarsat jsem o několik
měsíců dřív udělal první živé vstupy do vysílání Českého
rozhlasu přes satelit. Africká odysea byla vůbec spojena nejen
s „ornitologickými“ prvenstvími, ale postupně přinesla i přímo
do rozhlasu řadu technologických inovací, například v oblasti
internetu a internetových aplikací. Není vlastně nadsázka
říci, že čápi přinesli Českému rozhlasu internetovou divizi
Online, kterou jsem založil v roce 2000, stejně jako o pět let
později populárně vědeckou stanici Leonardo. Bohužel
internetový obsah spojený s projekty Africká a posléze Nová
odysea je dnes na serverech Českého rozhlasu v dosti tristním
stavu.
V rozhlase jste připravoval i projekt Hlas pro tento den. Stal
se z něj nejrozsáhlejší zvukový atlas ptáků České republiky.
Něco podobného ale existovalo již v šedesátých letech –
vzpomeňme třeba na hitparádu pánů Svěráka a Čepelky Dva na
bidýlku.
To je pravda, ostatně jedním z mých prvních úkolů po nástupu
do rádia bylo upravovat komentáře k existujícím nahrávkám. Od
doby, kdy Oldřich Unger představoval ptačí hlasy – podotýkám,
že vesměs nakoupené v šedesátých letech ze Švédska –, se ovšem
nesmírně mnoho změnilo. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal
na základě českých nahrávek Pavla Pelze vytvářet novou řadu
Hlasu pro tento den. Komentáře namlouvali přední zoologové,
například Jiří Formánek, Karel Šťastný nebo Zdeněk Veselovský.
Pak nás napadlo, že bychom mohli výběr z hlasů našich ptáků
vydat na magnetofonové kazetě. Zeptal jsem se na to posluchačů
ve vysílání – a někde mám ještě schovaný kalendář, do kterého
jsem si psal, kolik mi den po dni chodilo objednávek této
kazety. Jeden den jich došlo tuším čtyři sta šedesát...
Postupně vyšlo sedm magnetofonových kazet a devět kompaktních
disků. A Hlas pro tento den měl také svou internetovou verzi.
V jakém stavu je dnes, netuším.
Celý národ svého času pozoroval gorily v přímém přenosu. Čeho
si na projektu Odhalení ceníte nejvíc?
Tento projekt byl původně vymyšlen jako součást kampaně ke
spuštění stanice Český rozhlas Leonardo, jejímž jsem byl
šéfredaktorem, ale místo plánovaných tří měsíců vydržel tři
roky. Záhy totiž začal žít svým životem – mimo jiné jako
trochu škodolibý komentář k vlně reality show, které sledovaly
život lidí v nejrůznějších vilách a jiných uzavřených
prostředích. Pro mne osobně to byl začátek silného vztahu ke
gorilám nížinným.
Nedávno jste se vrátil ze střední Afriky, kde jste pozoroval
život volně žijících goril. Ale vaše plány mezitím získaly
novou dimenzi: místním dětem jste přivezl knížky s příběhy a
fotografiemi těchto ohrožených primátů. Co na vás udělalo
větší dojem? Lidé, nebo gorily?
Čím déle se o gorily zajímám, tím víc mám pocit, že jsou to
jen trochu jiní lidé. Takhle přistupuji i k možnostem pomoci.
Ověřil jsem si, jak dopadá humanitární pomoc – jak se v Africe
draze prodávají plechovky se švýcarským slazeným mlékem, na
kterých je nápis „Neprodejné“, jak velkoobchodníci odvážejí ze
skladů tuny jedlého oleje, aniž by se lidé z okolních vesnic,
pro které je určen, dostali k jediné jeho kapce. I proto jsme
začali s knížkami. Na nich se sotva někdo může obohatit, a já
navíc navzdory všem technickým vymoženostm stále věřím, že
jsme civilizací knihy, že kniha je nenahraditelná a že u ní
vše podstatné začíná. Proto jsme kamerunským dětem přivezli
knížky s pohádkami o gorilách. Na vlastní oči je tam totiž
spatřil málokdo. A většina těch, kdo je uviděli, je zná jenom
jako maso. Naše knížky jsou často první literaturou, kterou ty
děti v životě dostaly. A navíc se z nich dozvědí, že není
rozumné gorily lovit kvůli jídlu. Údajně jsme přispěli k tomu,
že počet usmrcených goril v oblastech, kde se knihy
distribuovaly, výrazně poklesl. Rád bych tomu věřil, ale
myslím, že je to nadsazené. Ukazuje to však ohlas, který
knížky mají.
Milan Pokorný
Foto Zbyněk Pecák, Barbora Prášilová, Jana Ptačinská Jirátová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 4. 7. |
