|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Paměť díky rozhlasu nevyhlazena
Jméno Lidic je v posledních měsících skloňováno především
v souvislosti s novým filmem Petra Nikolaeva. Silný osobní
příběh, jehož je lidická tragédie úběžníkem, našel i
rozhlasový dokumentarista Vilém Faltýnek v osudech rodiny
Františka Kubíka, pozapomenutého a komunistickým režimem
záměrně diskreditovaného redaktora ČTK.
Faltýnkův dokument Vyhlazení paměti (premiéra 8. června na ČRo
3) přehledně a srozumitelně provází posluchače množstvím
historických událostí, jmen, svědectví a vzpomínek. Začíná
širokou explikací poklidného života v předválečných Lidicích a
daří se mu ve zvuku vytvářet obrazy – lokaci dědiny provede
pohledem z přistávajícího letadla, působivé je vyprávění Evy
Kubíkové o husách na rybníku i o společném poslechu
rozhlasového přijímače u nich na dvoře. Fokus se postupně
zužuje na osud pětičlenné rodiny a především jejího živitele,
Františka Kubíka. Z dobových materiálů, erudovaných poznámek
vojenského historika Eduarda Stehlíka, vzpomínek manželky a
dcery vyrůstá portrét muže, který přežil gestapácké zatýkání
Schmoranzovy skupiny v ČTK a velmi pravděpodobně byl
spolupracovníkem odboje. V osudnou noc však zahynul spolu
s ostatními lidickými muži u zdi Horákova statku v Lidicích.
K této noci se dokument blíží zvolna, ale neodvratně. Když
reportér požádá Evu Kubíkovou, aby o přepadení Lidic
vyprávěla, nejprve s úsměvem, pak ale stále naléhavěji
rozhovor odkládá. „Přijďte jindy, já teď nemůžu,“ říká. Po
chvíli začíná nejpůsobivější část dokumentu, v níž jednoduše,
po větách, v hudebním podkladu zaznívají spíše imprese lidické
tragédie vnímané malou holčičkou. Mluví ve zdrobnělinách „náš
dvoreček“, „moje hezký teplý šatičky, co mně ráno máma
oblíkla“ a v obrazech „ty velký černý boty mě vzaly za bradu a
koukaly se na mě“. Emotivní okamžik později ještě prohlubuje
historikův popis toho, jak ve skutečnosti probíhaly separace
dětí a jejich výběr na německou převýchovu. Až zarazí, kolik
náhod, detailů a někdy lidsky velmi pochopitelných věcí, jako
je strach ze špíny a vší, rozhodovalo o bytí a nebytí, mimo
jiné taky lidických dětí. Eva právě takto přežila. Stejně
mrazivá je zmínka její matky Anny Kubíkové o tom, jak jí
ostatní přeživší lidické matky záviděly, že se jí jedno ze tří
dětí vrátilo. „Já jsem chtěla pryč od těch matek lidickejch,“
říká a zdůvodňuje tak touhu odejít po válce ze země.
Faltýnkův dokument je výsledkem pečlivé investigace – autor
našel množství unikátních záběrů z rodinného archivu, dohledal
svědky, pátral v interních časopisech ČTK, každý fakt doložil
a podrobil ho zkoumání. Výborně dokument vyvážil rytmicky,
faktografie se střídá s vyprávěním, autor vstupuje jen
vysvětlujícími poznámkami. Zvláštní náladu dodává dokumentu
cimbálová hudba, střídaná s dobovým jazzem a tíživými smyčci.
Vysvětlení přichází až v závěru – pravnuk lidického kapelníka
Max si tento nástroj v sedmi letech zamiloval a hraje na něj v
newyorských klubech. Překvapivý pohled mladého Američana na
lidickou tragedii po téměř osmdesáti letech dává závěru pořadu
nadčasovou a nadnárodní dimenzi. |
