|
|
 David
Novotný,
herec
Letos jste obdržel prestižní Cenu Alfréda Radoka.
Návštěvníkům divadla může taková informace naznačit, že uvidí
kvalitní představení. Co ale „Radok“ znamená pro herce
samotného?
Myslím, že je to poděkování nebo vyjádření úcty k činnosti,
kterou už se nějakou dobu zabývám. Kdyby mi bylo osmnáct a
vypálil jsem roli, asi bych za ni nic nedostal. Když je ale
člověk „ňákej a ňákej a ňákej“, pomalu si buduje jméno a
jistou životní etapu pracuje, vytváří si schůdečky k tomu, že
se mu najednou něco povede a je oceněn. Nemyslím si ovšem, že
to mělo přijít zrovna za Muže bez minulosti. Tohle představení
mě nese v peřince od začátku do konce a kolíbá. Nemám kam
vypadnout, jen tam existuju. Po „výkonu“ se necítím příliš
unavený, vyčerpaný, ale spíš spokojený. Měl jsem „Radoka“
dostat za to, čím jsem se protrápil. Je to podobné, jako kdyby
lidi získávali ceny třeba za souložení, které je jim libé a
povznáší je.
Patrně to podobně vnímali i kritici, a právě proto vás mnozí z
nich na cenu navrhli...
Možná. Hlavně jsem rád, že byla ověnčena také inscenace,
protože jsem pyšný, že jsem její součástí. Jako celek byla
určitě na cenu zralá.
Tato mimořádná inscenace v režii Miroslava Krobota je, jak
vyplývá z jejího názvu, adaptací stejnojmenného finského
snímku Akiho Kaurismäkiho. Jak vás tento fakt ovlivnil při
zkoušení?
Miroslav Krobot nám pustil film na samém začátku nápadu.
Obvykle nerad nabírám informace, pokud mám hrát někoho
konkrétního, a raději to vždycky nechávám na později.
Tentokrát jsem ale hned věděl, že se nemusím ničeho bát. Bylo
jasné, že Mirek se chystá inscenaci režírovat tak, aby
spojitost s původním filmem zůstala. Mohl jsem se inspirovat.
Když jsem to viděl, říkal jsem si: Aha, Mirek mě chce dostat
do klidné roviny, asi se mám přehrát, zaklít svoje gestíčka,
dupací vzteklý nožičky a legrácky a už tady bude pán.
Takže jste se definitivně přehrál v pána? Narážím tím na
následující inscenace Dealer's Choice a Wanted Welzl, které
mohou posloužit jako podobné příklady...
Nějak vyplynulo, že jsem pán a pánem už zůstanu. Jsem s tím
spokojený, mám klid, i když pán v Dealer's Choice není uplně
klidný, ten tam emoce pouští, ale bublají mu pod povrchem a
nedává je moc najevo. No a Eskymo Welzl – ten je hodně
„takový“ pán.
Myslím, že pán v Dealer's Choice se projevuje taky tím, že v
inscenaci hrajete otce Jaroslavu Pleslovi, který je ale ve
skutečnosti jen o pět let mladší než vy...
Jsme generační divadlo, například otce Karamazova zas hraje
Ivan Trojan. Musíme si pomáhat. Osobně mi to vůbec nevadí a
doufám, že to funguje.
Jak lze pochopit z názvu, jedním z témat představení je poker.
Na veřejnost pronikla informace, že ze souboru jste prý jediný
vášnivý pokerový hráč také v civilu. Je to pravda?
Je. Dokonce jsem pokerově postavil druhou půlku, režisérovi
Jiřímu Pokornému jsem dělal asistenta. Trochu jsme se i
hádali, ale celkově to opět byla libá práce – asi vás teď
zklamu, ale hlavně z toho důvodu, že ve hře nevystupují žádné
ženy. Tím pádem zkoušení probíhalo velmi koncentrovaně.
V inscenaci hraje šest mužů. Není poker v tom případě jasná
náhražka za ženy, případně za sex s nimi?
Je to možné. Poker je adrenalin, ženský jsou adrenalin, sex je
taky adrenalin. Když by to neměl být fotbal, tak poker klidně.
Soubor Dejvického divadla mi připadá hodně sehraný. Zvenku to
vypadá, že držíte pospolu. Ukázkou toho je právě Dealer's
Choice, kde nikdo nemá hlavní roli, všichni se neustále
doplňují, nahrávají si. Jak to vnímáte zevnitř?
Jsme společenství plné individualit – osobnost na osobnost a
dohromady lepíme. Důležitá je chemie. Neděláme na sebe
podrazy, co si povíme, platí. I po letech jsme schopni říkat
si do očí drsnější pravdy, což je pro mě podstatné. Ale
samozřejmě máme taky dámskou šatnu a to je fenomén. Holky tam
upečou tak zvanou pravdu, což je pravda pravdoucí a od toho se
musíme odpíchávat.
Pánská šatna je v pořádku?
Jasně, jsem obhájcem pánské šatny. Navíc máme dvě –
mistrovskou, kde sedí pan Myšička, pan Trojan a nově pan
Čermák, a plebsáckou, kde jsem náčelníkem já. Impulsy zezdola,
to je moje. Mezi šatnami jsou dveře. Když plebs nechce slyšet
mistrovské kydy, zavře je, a naopak, což je častější varianta.
K předchozí otázce bych ještě dodal, že mě na nás nejvíc baví
kompaktní výsledek, který se rodí. Každému bych přál, aby byl
u vzniku našeho představení. Občas dokonce radši zkouším, než
hraju.
Dejvické divadlo se nachází na malém prostoru, což přináší
nevýhody hlavně pro diváky, protože k vám řada z nich z
kapacitních důvodů nesežene vstupenky. Jak je to z pohledu
herce?
Pro mě je takový prostor ideální, čili vidím jen samé výhody.
Bohatě mi stačí, když se na mě dívá sto třicet lidí za jeden
večer, protože mi koukají do kuchyně, do soukromí, jsem tam
obnažený a duševně nahatý, a tudíž bych ani nic většího
nechtěl. Na intimní formu toho, co chceme předat – energii, o
které se mluví, je to akorát. Když jedeme na zájezd do většího
divadla, člověk z té intimity hodně ztratí, protože musí
mluvit jinak, aby se zvuk donesl dál. To znamená, že naučené
pochody jsou narušené a já se vidím zvenku, jak hulákám.
Zájezdy nesnáším, radši hraju na domácím písečku.
Často také účinkujete v Českém rozhlase. Pamatujete si na svou
první rozhlasovou postavu?
Studoval jsem ještě na škole, když si mě společně s Pavlem
Soukupem, Janou Mařasovou a Pavlem Šimákem vybral do pohádky
Karel Weinlich. Jak se čítávaly knihy odvahy a dobrodružství,
tohle byla nějaká hra o třech dorostencích, kteří fantazírují.
Pro mě na začátek hodně velká práce. Už tam jsem poznal různé
fígle, například když volám, musím zdálky a tak podobně. Od té
doby jsem se učil za pochodu od mistrů. Do rádia chodím rád
také proto, že se tam setkávám s hvězdami. V našem divadle je
nejstarší Ivan Trojan a já jsem druhý nebo třetí po něm. V
rádiu natáčím se staršími, mnohem zkušenějšími lidmi, ke
kterým můžu opravdu vzhlížet. Vážím si jich pro to, co
udělali.
Kateřina Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto Tomáš Tesař, Hynek Glos
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 10. 5. |
