|
|
Byla jsem tam taky
 Kniha
Dagmar Šimkové (1929–1995) Byly jsme tam taky,
ze které jsou připraveny desetidílné rozhlasové Osudy (od
pondělí 16. května vždy v 11.30) na stanici Vltava, patří
k nejdůležitějším knižním svědectvím surovosti komunistického
režimu v padesátých letech 20. století. Intenzitou a
otevřeností výpovědi prožitku hrůz z nejhorších kriminálů a
lágrů, syrovým, nic nepřikrášlujícím jazykem, ale také drsným
humorem, s nímž Dagmar Šimková popisuje situace a postavy ze
svého čtrnáctiletého pobytu za mřížemi, je kniha ženským
protějškem podobně strhujících vzpomínek katolického kněze
Petra Ondoka Muklovský Vatikán.
Dagmar Šimkové bylo třiadvacet let, když si pro ni, dceru
z movité rodiny píseckého bankéře, zdravotní sestru a bývalou
chovanku elitní klášterní školy, přišla horda příslušníků
Státní bezpečnosti. Byla obviněna z rozšiřování protistátních
materiálů a z poskytnutí úkrytu dvěma přátelům, kteří chtěli
uprchnout na Západ. Odsouzena k patnácti letům vězení, prošla
mimo jiné nechvalně proslulým lágrem v Želiezovcích, odkud se
jí podařilo utéct. Po dopadení jí k trestu byly připočteny
ještě tři roky za útěk. Nebyla jako většina politických
vězeňkyň propuštěna na amnestii počátkem šedesátých let –
právě pro své hrdé chování, kterým si vysloužila časté
kázeňské tresty a pobyty v korekcích. Dagmar Šimková popisuje
prostitutky, bachaře, vražednice, mezi které bachaři
rozdělovali politické vězeňkyně, ale i setkání s mimořádnými
ženami, například s univerzitní profesorkou Růženou Vackovou,
jejíž přednášky ve vězení „zachytila“.
Básník Ivan Martin Jirous, sám vězeň komunistických kriminálů,
velmi přiléhavě napsal o knize Dagmar Šimkové: „Národ, který
zapomíná na utrpení, kterým prošli jeho nejlepší lidé, může
být kdykoli vystaven znovu tomu, o čem v této knize čteme.
Snad si čtenáři také uvědomí neuvěřitelnou nestoudnost těch,
kteří se pod jen lehce pozměněnou egidou hlásí k duchovnímu
dědictví zrůd, jež nám v padesátých i pozdějších letech
vládly.“
Jana Franková, herečka |
