|
|
Od tragédie ke grotesce
V Brně se právě potkaly výstavy fotografií Viktora Koláře
a Václava Ryčla. Jestliže prvnímu, rodáku z Ostravy,
bude letos v září sedmdesát, ten druhý, ročník 1966, spáchal
před sedmnácti lety v Praze sebevraždu. Zatímco Kolář je v
dějinách české vizuální kultury posledního půlstoletí zapsaný
jako nepominutelný pojem, kultivovaný řadou monografií a
bohatých retrospektiv, o Ryčlově fotografickém intermezzu
slyšel do současné výstavy zřejmě málokdo.
 Možná
je Václav Ryčl známější jako literát. Posmrtně vyšly dvě jeho
knihy, Pavilon číslo 13 (2003) a Život je hrozný společník
(2004) – soubory výmluvných názvů stejně jako surově
existenciálních, naléhavých záznamů v próze a poezii, v nichž
hraje prim konflikt výlučného, jemného autorského vnímání
s nerozlišující brutalitou světa. Ale jak napovídá nynější
výstava v Brně (situovaná do Uměleckoprůmyslového muzea,
pojmenovaná Blue Boy a trvající do 29. května), bylo to médium
fotografie, s nímž udělal autor první zkušenost. A to
zkušenost osobitou, vzácnou – minimálně pro oko současného
diváka.
Ryčl se svými snímky, pořízenými v první polovině osmdesátých
let minulého století, tedy ve věku kolem patnácti sedmnácti
let, vztahoval především k době, kterou byl nucen žít. Proti
falešnému jásotu šedivé, pozdně normalizační masy zabíral
společenskou periferii, exponoval různorodé „nepřizpůsobence
sociální“, outsidery a vyděděnce – a nejen ty, jejichž životy
uhasínaly v alkoholu a drogách, ale také jejich protipól,
dobově netypickou, podvratnou živelnost, spjatou zejména
s cikánskou enklávou.
Václav Ryčl byl autodidakt, který viděl – nesmírně jasně a
přesně. Fotografie, které pořídil, jsou zralé po všech
stránkách: zaujmou jak nehledanou kompozicí, tak symbolickou
významovostí konkrétních prvků anebo scén; zasáhnou diváka
čirou poezií okamžiku, ale i jejím rubem v podobě
nevyslovených úzkostí, smutku, strachu.
Viktor Kolář (jehož práce jsou k vidění na bezejmenné výstavě
v Místodržitelském paláci do 5. června) má k Ryčlovi blízko:
jednak sázkou na tajemství a kouzlo černobílé fotografie,
jednak subjektivně dokumentaristickým přístupem.
V tom klíčovém jsou ale různí: pokud se Ryčl díval na život
jako na „hrozného společníka“, čili jako na tragédii
k nepřežití, a zůstával ve svých záběrech spíše v sobě, zajatý
ve svých chmurných a destruktivních náladách, potom Kolář se
obrací ven – své snímky z Ostravska posledních padesáti let
komponuje jako (lidskou, krajinnou i dějinnou) tragédii
s groteskním, a tedy očistným finále. Humor, častokrát
absurdního ražení (založený na citlivé práci s motivickým
opakováním, kontrastem nebo odrazem) má v jeho díle své
samozřejmé místo.
 Jenže
Kolářova brněnská retrospektiva má i své minus – a tím je
jistá předvídatelnost, stereotypnost autorova rukopisu. Jeho
vidění je sice specifické podobně jako to Ryčlovo, ale zároveň
jaksi strnulé: pokud s Ryčlem zmítal živel, Kolář tuto
nepředvídatelnou energii dávno zkrotil a ovládl pevnou rukou.
Ovšem i z tohoto vzorce existují naštěstí výjimky: vylidněné
snímky oken, výloh, domů, ulic, krajiny. Takové záběry
v Kolářově podání jsou totiž projekčně daleko vděčnější a
dávají divákovi možnost, kterou zažíval v důvěrné společnosti
fotografií Václava Ryčla – možnost intenzivního, jakkoli
bezvýchodného spoluprožívání.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
