|
|
 Smutné
Velikonoce
Týden před Velikonocemi jsem uváděl dokumentární filmy na
festivalu v Plzni. Jakousi podivnou shodou okolností nejméně
polovina snímků vyprávěla o lidech, kteří – jak to říct bez
urážky – místo vzdělávání dávají přednost mystice. Ani jeden
nepojednával o vědě či o lidském poznávání prostřednictvím
rozumu. Pár bylo o historii, jeden o cestě na Sibiř, ale
převážně se promítaly snímky, v nichž se víc cítilo, než
myslelo – a když už se myslelo, tak spíš srdcem než mozkem...
Nejnormálnější mi nakonec připadal film, v němž se
sadomasochisticky orientovaní lidé veřejně přiznávali, že jsou
úchylní. Alespoň se při tom neskrývali za nějaké předávání
„vibrací“ či „energií“, ale mluvili o tom, že je prostě
vzrušuje, když je někdo do krve mlátí, případně když někoho
zřežou sami. Stejnou upřímnost už nebylo možné vystopovat v
příběhu amerického hochštaplera, který organizuje v Čechách
takzvané tantrické semináře. Posluchači, vesměs neuspokojené
manželky a manželé, se pak po sobě za asistence svého guru
kolektivně válejí, komolí staroindickou terminologii a údajně
přicházejí na to, co je to harmonie pravé lásky a
otevřenosti... Před dalším z filmů pro změnu vystoupil režisér
a důrazně prohlásil, že každý člověk je zajímavý. Pak nám
představil hodinu a půl dlouhý tok slovních i jiných exhibic
evidentně psychicky narušených osob, které odchytil na jakémsi
castingu a vzbudil v nich dojem, že když se vypovídají před
kamerou, tak to někomu pomůže. Jim možná ano, ale filmu ani
mně ne! Dočkal jsem se jen snůšky omšelých klišé a sebestředné
nudy... Mnohem zábavnější, ale ve výsledku podobně skličující
byl chytrý dokument o beznadějném životě osamělých lidí z
východního Slovenska anebo odvážné dílo o venkovanech z
Nošovic a jejich psychické devastaci způsobené stavbou obří
automobilky. I v těchto filmech protagonisté víc cítili než
myslili, to už asi jinak nejde. Nakonec jsem už jen vyvaloval
oči na hodinu a čtvrt dlouhý portrét herce Jaroslava Duška.
Jemu prý vyprávějí kameny. Do pravého ucha mu říkají něco
jiného než do levého. Alespoň tak nám to z plátna tlumočil...
Z Plzně jsem po týdnu odjížděl s přesvědčením, že žijeme v
rozkošné době, v níž je možné hlásat veřejně či z plátna se
vší vehemencí téměř cokoli. Proti tomu já rozhodně nejsem – ať
žije svoboda! –, jen mě mrzí, že se neobjevil jediný snímek o
tom, co nejen cítíme, ale také skutečně víme, a třeba i můžeme
dokázat. To bych byl veselejší.
Přijel jsem domů pořád ještě rozjitřený všemi těmi
sugestivními zážitky z festivalu a s překvapením zjistil, že
se nám zrovna na Velký pátek v domácnosti porouchalo hned pět
přístrojů najednou – od sekačky na trávu přes čerpadlo k
topení, nevyměnitelný zámek u domovních dveří a monitor až po
empétrojku naší dcery. Zatímco jinde se otevíraly poklady, u
nás se všechno hroutilo! Je to snad nějaké znamení? A pokud
ano, co si s ním mám počít, já, ubohý nevěřící? Možná bych se
neměl spoléhat jen na rozum a naopak se otevřít všem silám,
které mne obklopují...
O Velikonocích obyčejně sedávám doma nebo na chalupě a snažím
se nic nezkazit – zachovávám laskavou neutralitu, když někdo
někoho honí s pomlázkou, nalévám panáky sousedům, rozdávám
dětem cukrovinky a sám se moc nepřecpávám. A také se pokouším
nezávidět věřícím, že si tyhle svátky užívají i jinak...
To bude ono – závist! Ta přece kazí charakter, ničí zdraví,
ubírá energii, šíří negativní vibrace, zavírá čakry a narušuje
celkovou harmonii, o harmonii pravé lásky a otevřenosti
nemluvě...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
