|
|
 Nikdo o
mně neví, že jsem marxist levý...
Řada filmů se v minulosti inspirovala osudy skutečně žijících
osobností, samozřejmě přejmenovaných a s mírně přetočenými
osobnostními i profesními charakteristikami. Téhož postupu
užil rovněž režisér Tomáš Mašín v dramatu 3 sezóny v
pekle (v úterý 17. května ve 21 hodin na ČT1). Scenárista
Lubomír Drozd se tu inspiroval vzpomínkovou předlohou
Egona Bondyho. Předkládaný obraz je však místy matoucí,
protože až barvotiskové okouzlení dekadencí, jak ji hlásají
mladí bouřliváci vyznávající surrealismus i revoluci
osvobozenou od konvencí, naprosto pohlcuje střízlivější pohled
na zlomové období kolem roku 1948. Prosazení komunistického
panství tu znakově zosobňují plně obsazená nákladní auta s
ozbrojenými přívrženci, případně zatýkání nepohodlných lidí.
Do nadsazené expresivity přechýlený Kryštof Hádek tu
představuje svobodomyslného, provokujícího Ivana Heinze, jenž
okázale vyznává ideu naprosté nezávislosti na společnosti.
Nahlas vykřikuje svá pohrdání soudobými poměry. Rád by se po
vzoru francouzských umělců stylizoval jako „prokletý“,
rozevlátý básník, ale chybí mu hmotné zajištění, protože
odmítá pracovat. Nepohodl se s otcem (Martin Huba), bývalým
důstojníkem, jenž mu vyčítá nezodpovědnost a příživnictví,
nakonec odchází i z domova.
Hlasitě vykřikuje, že pohrdá buržoazní třídou, ale stejně tak
se vysmívá frázím, podle nichž dělnická třída potřebuje klid
na práci. Hlásí se k marxismu, ale nikoli ke komunismu, právě
se deroucímu k moci. Věří v inspirativní sílu opilosti v
umělecké tvorbě, ochoten jakkoli na sebe upoutat, třeba i tím,
že na sobě zapálí oděv. Přiklání se k individualistické
vzpouře vůči stávajícím pořádkům, odmítá vyznávané konvence,
ovládne jej posedlost dráždivě nihilistickými erotickými
hrátkami.
3 sezóny v pekle (zachycují roky 1947–1949) vystavují na odiv
blýskavě třpytivý zevnějšek, který však záhy omrzí. Zejména
pouliční výjevy připomínají svým vizuálním pojetím stylizovaný
hudební klip. Mašín chtěl možná svého hrdinu prezentovat jako
postavu hodnou obdivu, jako mladistvého rebela, jenž si má
zjednávat obdiv svými provokativními počiny, ale ve výsledném
součtu převažuje spíše negativita takto vypodobněného člověka.
Vzpurnému a výbušnému hrdinovi, jenž se halasivě hlásí k
revoluci, ovšem jiné, než jaká byla uskutečněna, jsou navíc
přisouzeny skutečné Bondyho texty (včetně proslulé sentence
„nikdo o mně neví, že jsem marxist levý“).
Jan Jaroš,filmový publicista |
