|
|
 Miloslav
kardinál Vlk,
duchovní a teolog
Jak se máte, pane kardinále?
Děkuji za optání, dobře. Když se v sedmdesáti devíti letech
cítí člověk zdráv a poměrně při síle, může být spokojen. Běžně
se říká, že důchodci mají více práce, než když byli v aktivním
věku. Mám tolik práce, kolik si jí připustím. Dnes, v době
různých škrtů, jsem se i já naučil škrtat mezi úkoly, které by
se na mě jinak navalily. Lidé si často myslí, že když jsem
nyní bez oficiálních povinností arcibiskupa, mám mnoho volného
času, a vrhají se na mě s různými žádostmi. Takto bych však
rychle ztratil harmonii. Ve svém věku musím mít již větší
prostor i pro odpočinek.
Nyní, v důchodu, se více zabýváte prací v hnutí Fokoláre.
Tomu jsem se ostatně věnoval i ve svých biskupských funkcích.
Jsem koordinátorem každoročních setkání biskupů z celého
světa, kteří, tak jako já, rovněž zasvětili svůj život dílu
Panny Marie. Setkáváme se i s představiteli jiných
náboženských vyznání, protože všichni máme být jedno. Tato
setkání, která se většinou odehrávají v různých koutech
Evropy, nejčastěji však v Římě, připravuji a následně
moderuji. V květnu mě čeká hned trojí cesta do Afriky. Hranice
mé činnosti se otevřely a rozšířily.
Všude voní jaro, blíží se Velikonoce. Vzpomenete si ještě, jak
jste je prožíval jako malý kluk?
Jistěže si vzpomínám, jak jsme Velikonoce prožívali jako
chlapci. Především účastí na liturgii v kostele. Na Květnou
neděli jsme chodili s opentlenými lískovými pruty, abychom tak
připomněli vjezd Krista do Jeruzaléma, kde mu lidé kladli na
cestu palmové ratolesti. Na Bílou sobotu bývaly velikonoční
obřady sloužené brzy ráno a s dlouhými čteními v latině. Pan
farář s námi ale měl soucit, protože věděl, že bychom tak
dlouho v klidu nevydrželi, a pouštěl nás proto na náves, odkud
jsme hlídkovali, zda se ještě čte. Dnes je to jiné. Mluví se
v rodném jazyce a věřící si sami čtou čtení. Jako kluci jsme
také chodívali o polednách či večer ulicemi a řehtali
řehtačkami nebo klapali klapačkami na znamení, že zvony ulétly
do Říma.
Chodili jste i s pomlázkou?
Samozřejmě. A večer, když jsme se vrátili z obřadů vzkříšení,
vrhli jsme se na sekanici, což je jarní nádivka s kopřivami,
uzeným masem, vejci a žemlí. Nechyběly ani mazance či štrúdl.
Rád vzpomínám třeba i na to, jak mi jednou po mši, už jako
knězi, strčili ministranti do ruky upletenou pomlázku a pak
jsme se společně s pomlázkou za zády přikradli k nějakým ženám
a řádně je vyšupali. Bylo z toho velké pozdvižení.
A jak Velikonoce vnímáte dnes?
Letošní Velikonoce bych rád prožil v Izraeli, na svatých
místech, kde se odehrály skutečné historické chvíle spojené
s životem a smrtí Ježíše Krista. Před Květnou nedělí letím
tedy tam a budu svátky slavit s jeruzalémským patriarchou a
apoštolským nunciem. Pro mě to budou nejkrásněji prožité
Velikonoce v mém životě. Doufám, že se dotknu samé podstaty,
že zažiji historickou zkušenost, jež trvá dodnes a která mě
posune v mém vztahu s Bohem zase dál. Toužím prožít spojení
minulosti a přítomnosti. Je přece úžasné, jak tehdejší
události nezmizely z dějin, ale jsou živé dodnes, že je
slavíme, že díky nim prožíváme perspektivu zmrtvýchvstání,
obnovu života, naději na život věčný.
V povědomí nevěřících lidí mají Velikonoce menší význam než
Vánoce. Proč?
Takto to jistě chápe i mnoho věřících lidí. Svátky narození
Krista jsou provázeny mnoha zvyklostmi a radostnou atmosférou.
Lidé si dávají dárky, což vyjadřuje, že Bůh obdaroval lidi
svým synem, a my tedy naše blízké také obdarováváme, abychom
jim učinili radost. Chystáme slavnostní večeři, strojíme
stromek. Vánoce získaly v životě lidí velký význam. Centrálním
bodem Vánoc je radost. Té v běžném životě nebývá vždy dost,
proto svátky radosti slaví rádi všichni. Velikonoce však
vybízejí k přemýšlení o oběti a smrti, přestože následná
radost ze vzkříšení je nezměrná. Kristus přišel a svou smrtí
ukázal svoji velkou lásku, lásku až do krajnosti. Sám řekl, že
největší lásku má ten, kdo dá svůj život... Ve smrti však
nezůstal, vstal z mrtvých. A toto poselství je mnohem větší
než Vánoce, kdy přišel, aby nám byl blízko. Velikonoce jsou
proto svátky obrovské naděje. V dnešní době, která je často
naplněna beznadějí, mají Velikonoce velký dopad a stále máme
ještě před sebou úkol hlouběji je objevit.
Velikonoce jsou tedy spojeny i se smrtí. Půjdete jednou před
Boha v klidu?
Až přijde čas, předstoupím před Boha opřen o velikonoční
zkušenost, o zkušenost, že Bůh má vůči lidem nesmírnou lásku a
že za nás dal život. Jsem si vědom svých nedostatků a limitů,
svých hříchů. To vše si s sebou ponesu, přestože mně byly tyto
věci odpuštěny ve svátosti smíření, ve zpovědi. Ponesu si to
však s vědomím Božího milosrdenství. A to mně dává sílu, abych
byl schopný před Boha vůbec předstoupit.
Celý život posloucháte lidské osudy. Zůstane vám na paměti
některý z nich až do smrti?
Kněží a biskupové se modlí za ty, kterým udíleli svátosti, ať
již je to svátost smíření, svátost manželství či svátost
pomazání nemocných. Osud některých lidí se nás dotýká zvlášť.
Vzpomínám si na jednu starou paní. Byl jsem u ní při udělení
svátosti pomazání nemocných, protože umírala. Za tři dny jsem
za ní opět šel, abych věděl, jak se jí daří. Byla jako
znovuzrozená. Tenkrát jsem si uvědomil, jak tato svátost
člověka posiluje. Nebo si vzpomínám na konkrétní lidi, kteří
se obrátili a přijali víru, jež se stala světlem v jejich
životě. Toto jsou pro život kněze obrovsky povzbuzující
momenty.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 19. dubna. |
