Číslo 17 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s duchovním a teologem.
Miloslavem kardinálem Vlkem.

Václav Talich na okraji propasti

Šestnáctého března 2011 uplynulo přesně půlstoletí od úmrtí legendárního českého dirigenta Václava Talicha. Hned několik pořadů věnovala stanice Vltava této mimořádné osobnosti hudební kultury, pro jejíž život byla naprosto určující léta 1939–1945. V roce 1939 oslavil Talich šestapadesáté narozeniny. Byl na vrcholu sil i umělecké prestiže. Už dvacet let stál v čele České filharmonie, ze které vytvořil špičkové těleso, a čtyři roky vedl operu Národního divadla. Byl jedním z velikánů československého hudebního života a dirigentskou veličinou, kterou znala celá Evropa. Těsně před druhou světovou válkou začal dokonce vyjednávat o dirigentském turné po Austrálii...

Rokem 1939 se ovšem Talichova životní i umělecká cesta zkomplikovala. Nabrala zcela nečekaný směr a obrátky. Najdeme na ní obvinění z kolaborace s nacisty v roce 1945, následnou veřejnou debatu o „případu Talich“, Talichovo úplné očištění a zadostiučinění v roce 1946, jakož i znovuoživení všech kolaborantských obvinění po únoru 1948. Najdeme na ní klatbu, v níž se Talichovo jméno ocitlo v letech 1948–1954, kdy nesměl veřejně vystupovat, a zároveň jmenování národním umělcem v roce 1957. Kniha připravená v té době Ivanem Medkem a Herbertou Masarykovou vyjít nesměla (vyšla později), stejně jako v roce 1975 nesměla být vydána kniha Milana Kuny nazvaná Etika Václava Talicha (vyšla až v roce 1980 pod názvem Václav Talich). Mnoho paradoxů a exemplární ukázka jedné z velkých nespravedlností, kterých se Češi dopustili na svých nejlepších lidech...

Narovnat naši páteř

„Spolupracoval jsem s Němci? Nikdy. Ve velmi omezené míře jsem se s jednotlivci stýkal. Ne kvůli sobě, nýbrž abych zabránil té které škodě nebo využil situace k určité výhodě Národního divadla. Spolupráce předpokládá buď přesvědčení, nebo prospěchářství. O prvém nemohu vůbec diskutovat, a kdybych býval chtěl těžit ze svých styků s Němci osobně, nebyl bych odříkal pozvání dirigovat ať ve Vídni, v Drážďanech, v Berlíně, nebo Mannheimu. Za nastudování a dirigování Pastorkyně slibovala mně státní opera berlínská 80 000 korun. Proč asi jsem si šel raději lehnout do vinohradské nemocnice kvůli nevýznamné operaci, než abych jel do Berlína?“ To je jedna ze vstupních pasáží Talichovy obhajoby vlastní činnosti v době nacistické okupace, jak ji sepsal v květnu 1945. Poté, co mu bylo odepřeno dirigovat v Národním divadle Smetanovu Libuši, a předtím, než byl koncem měsíce zatčen, obviněn z kolaborace s nacisty a uvězněn na Pankráci... V rozsáhlém textu najdeme některé z odpovědí na otázku, jak se Talich vyrovnával s životem v protektorátu Čechy a Morava, jak se do jeho života a práce nacistická okupace promítala a – v neposlední řadě – jakým tlakům musel jako hudební veličina číslo jedna čelit.

Nemohu odejít...

Po 15. březnu 1939 se Talich rozhodl v protektorátu Čechy a Morava zůstat. V jeho postoji bylo hodně z étosu první republiky. Pokud beru stát, ve kterém žiji, za svůj, pokud ho spoluvytvářím, pokud s ním cítím sounáležitost, nemohu odejít, když je mu nejhůř. Tak mohl Talich uvažovat. Zůstal, ale věděl, že jeho činnost musí za nových podmínek vypadat jinak. Na příval malomyslnosti a poraženectví zareagoval hned na jaře 1939 velkým hudebním festivalem. Nazval ho Pražský hudební máj. „Co jiného může narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti, jestli tak neučiní nezlomný optimismus Smetanův, prostá víra Dvořákova a evangelium lásky, kterým zakončil své životní dílo Josef Suk? Dnes více než kdy jindy máme povinnost dokázat sobě i jiným, že nechceme o své kulturní vyspělosti prázdně deklamovat, nýbrž že jsme ochotni přinést každou oběť naší vzdělanostní pospolitosti, a o tu pospolitost právě jde.“
Pražský hudební máj, to bylo devět mimořádných večerů, na kterých zazněla mimo jiné Smetanova Libuše, Mozartova Kouzelná flétna, Dvořákovy Slovanské tance, Sukův Epilog, Beethovenova Devátá, ale také Smetanova Má vlast. Ta se pro velký úspěch musela začátkem června opakovat. Provedení mělo výjimečně silnou atmosféru a Český rozhlas ho přenášel do celé země. Talich dostával mnoho dopisů od těch, kteří poslouchali. Byly psané česky i německy i slovensky, psaly je známé osobnosti i úplně obyčejní lidé. Například z Humpolce: „Drahý mistře! Chci Vám projeviti své vřelé díky za to, že jste ukázal tomuto národu jeho vlastní bohatství a sílu v dokonalosti, o níž neměl potuchy. Podařilo se Vám proraziti zastrašenost a dáti bojovníkům první zbraň – odhodlanost a odvahu. Kdybyste byl vojevůdcem, padli bychom rádi pro myšlenku, za niž bojujete, neboť bychom padli pro Vás. Ale Vy jste mnohem, mnohem více… Můžeme pouze stát za Vámi, chránit a podporovat Vás, kdybyste únavou klesal. – Nasloucháme Vašemu absolutnímu umění jinak než dříve. Rozumíme Vám lépe. Neboť naše duše jsou po otřesu citlivější. (…) Věříme s Vámi, že národ český pekla hrůzy slavně překoná. Budete mít lví podíl na jeho konečném vítězství… Jaromír Žáček, učitel. P. S.: Nikdy jsem nepsal umělci. Ale dnes musím, abyste věděl, že Vás chápeme, že jste promluvil za nás a nikdo to nemohl říci lépe… Umělci se tleská. Ale to se dnes dělá i každému tlučhubovi. Proto Vám jen tiše děkuji…“

Doba trestu přijde!

Ve svojí obhajobě Talich mimo jiné píše: „...postupujícím tlakem byla oprátka utahována úžeji a úžeji a já ve snaze udržet ústav jsem byl zatlačován ke kompromisům, kterých bych se sotva mohl dopustit jako jednotlivec a jež jsem před svým svědomím mohl pojímat jedině jako oběť pro celek.“ O jaké utahování oprátky šlo? Talich byl například v září 1940 vyslán – jako jeden z účastníků – na zájezd kulturních pracovníků do Německa. Zúčastnil se až na naléhání tehdejšího ředitele Národního divadla. Spolu s Talichem jely další čtyři desítky lidí, mezi nimi třeba básník Josef Hora nebo prozaik Jaroslav Durych. Návštěva dobytého a zničeného Rotterdamu, jakož i zbrojařských Kruppových závodů měla na účastníky veskrze drtivý účinek.
Krátce po návratu přišel Talichovi nepodepsaný dopis: „Kdybyste – jako tolik ubohých rodičů – měl nevinného syna v koncentračním táboře, jen proto, že byl českým studentem, kdybyste nezapomněl, že v naší univerzitě místo české mládeže vládnou hordy jejích trapičů, kdybyste místo na bezcharakterní osobní zisk myslel na bolesti a hanbu svého národa, tak byste se styděl. Vám schází čest a cit. Proto vás už nechceme vidět ani slyšet.“ Talich se musel vyrovnat se situací, kdy začal být některými vnímán jako člověk, kterému nejde o národní věc, ale o vlastní prospěch. Tento pocit, jakkoli mylný, mohl být posilován událostmi z listopadu 1940. Do Prahy přijel říšský ministr propagandy Joseph Goebbels a během přestávky představení v Národním divadle pozval Václava Talicha s Českou filharmonií do Říše. Repertoár si dirigent mohl určit. Vybral Smetanovu Mou vlast, která se tehdy v protektorátu jako celek nesměla hrát... „Rozhodl jsem se tedy pro ni, jednak v naději, že tím umožním, aby i náš člověk doma z ní opět čerpal důvěru a sílu, a jednak že ukážu Němcům, jaký jsme to vlastně národ. Ožíval tu ve mně nějak dojem z roku 1922, kdy po vídeňském provedení napsal jistý tamní časopis, že posluchači se zdálo, jako by se na něj valilo husitské vojsko.“ Zájezd splnil Talichova očekávání – Smetanovu Mou vlast bylo opět možné hrát na koncertních pódiích Čech a Moravy. Zároveň začaly chodit další anonymy, už výhrůžné: „Bojíte se, že upadnete v nemilost v nových pánů, ale zapomínáte, jak hrozná je trestající ruka vlastního národa. A ta doba, kdy budeme trestat, ta přijde. A kdyby vaše dirigentská sláva hvězd se dotýkala, nebude vám to nic platné.“

Období nejtěžší

Blížíme se k jednomu z nejkrizovějších a nejtěžších období. Jsme v polovině roku 1942, v období heydrichiády. Bylo rozhodnuto, že čeští kulturní pracovníci musí vyjádřit svoji věrnost Říši. Stalo se tak na večeru v Obecním domě 12. července 1942, kde byly vybraným umělcům předány ceny. Předával je jeden z kolaborantských ministrů – ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Ten si Talicha před celým aktem pozval k sobě: „Tam mně byl předložen uspořádaný materiál, dle něhož jsem měl sestavit přednášku při udílení státních cen. Mým vlastním úkolem byla stylizace. Nepodvolit se znamenalo zahrávat si se smrtí. Elaborát jsem druhého dne předal ministrovi, kde byl doplněn a změněn, a tento upravený text mně bylo nazítří přečísti v Obecním domě. Tehdy mně bylo skutečně úzko...“ Talichův projev končil větami, které – podle dirigentových slov – „vylepšil“, respektive zcela připsal právě Emanuel Moravec: „Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení, a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (…) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální vůdce Adolf Hitler.“

Zlé huby říkají...

V létě 1944 přichází nařízení zastavit většinu kulturní činnosti ve prospěch totálního vedení války. Uzavření hrozí také Národnímu divadlu. Talich v té věci píše několikrát ministrovi Emanuelu Moravcovi, ale marně. Třicátého prvního srpna je Národní divadlo uzavřeno. Posledním představením bylo Smetanovo Tajemství. Atmosféru po jeho skončení máme zachycenou ve vzpomínce Vladimíra Bora: „Uprostřed všech sólistů a sborů stojí Talich. Ani stopy po nějakém aktérství. Vyhasle, a přitom nenasytně se bez hnutí dívá do hlediště. Je vidět, že slzy má jistě až v hrdle. Ale všechny nás pálí v očích. Z galerií, balkonů a z přízemí létají kytice a květy, všichni stojíme a vytrvale, nepřetržitě tleskáme. Jsme očima pevně sbratřeni s těmi na jevišti. A oni s námi. Jednota myslí je dokonalá a jasná. Přímo demonstrativní. Nové květiny. Mávání šátky. Volání. Sám mávám klátivě rukou a něco křičím. Nikdo neodchází. Už je přímo hrozné to napětí. Takhle dochází asi k revolučnímu nadšení. Dav se pomalu hypnotizuje. Ale tahle scéna je daleko vzdálena stádnosti. (…) Jsem už venku v měsíční noci a stále jsem hodně dojat. Vidím ještě Talicha. Člověka vypleněného uměleckým seberozdáváním. Člověka, který tuší, že se už nevrátí. Umělce, který si k rozloučení vybral nejvyšší mistrovství Smetanovo, člověka, o kterém zlé huby říkají, že se dal k Němcům.“
Po uzavření Národního divadla pobýval Talich ve své vile v Berouně. Dílem, které v té době znovu studoval a v jehož provedení v Národním divadle okamžitě po osvobození věřil, byla Smetanova Libuše. Nikdy už ji ale nedirigoval. Devátého května 1945 se vydal se svou dcerou pěšky z Berouna do Prahy. Do Národního divadla nebyl vpuštěn. Bylo mu řečeno, že se za války nechoval správně a že jeho případ bude řešen. Talich se vrátil do Berouna a napsal si vlastní obhajobu své činnosti za války. O několik dnů později byl zatčen a až do konce června jako kolaborant „zajištěn“ v pankrácké věznici...

Petr Kadlec, hudební dramaturg ČRo 3 – Vltava

Napsáno s využitím knihy Milana Kuny Václav Talich – Šťastný a hořký úděl dirigenta a studie Jiřího Křesťana Srdce Václava Talicha se ztratilo.