|
|
 Sponzoři
časomíry
„Musím se vám omluvit,“ pravil moderátor jednoho soukromého
rádia, kam mě pozvali na rozhovor. „Budeme se sice bavit o
vaší nové desce, ale nemůžeme z ní pustit ani jednu písničku.
To víte, tady to jede podle playlistu...“
„Z toho si nic nedělejte,“ řekl jsem zdvořile.
Přijal jsem pozvání hlavně kvůli svému vydavateli, investoval
do alba dost peněz a tohle rádio poslouchá spousta lidí. Byl
jsem na něco podobného zkrátka připraven, a tak mě nezdeptalo,
ani když pustili skupinu ABBA. V přestávkách mezi hudbou a
reklamami jsme si o té mé desce povídali a vydavatel mohl být
spokojen.
„Je mi to trapný,“ začal se znovu omlouvat, když spustila
Helenka Vondráčková. Jinak působil razantně a suverénně, takže
mě to už vážně udivilo. „Mám vaše písničky rád,“ ujišťoval mě.
„Opravdu! Tady jenom pracuju.“
Musel jsem se zasmát. Než jsem k tomu stačil něco poznamenat,
začal mi do Helenky z hlavy recitovat text mé písně Hodina
duchů. Na rozdíl ode mě ho uměl dokonale, já si ho totiž
nejsem schopen léta zapamatovat. To mě dorazilo. Byl to
rozhodně jeden z mých nejdivnějších fanoušků...
Jindy, a to bylo možná ještě zvláštnější, mě pozvali do
veřejnoprávního Radiožurnálu, kde se popsaná situace vlastně
opakovala. Až na to, že moderátorka nic nerecitovala a naše
povídání prokládala jakási mašina odrhovačkami Olympiku a
Michala Davida. Opět ovšem padlo ono mocné slovo „playlist“,
mezi redaktory zřejmě nejméně tak důležité jako slovo Boží...
Takový strach, jaký je možné spatřit v očích některých
zaměstnanců v médiích, nadhodíte-li otázku možnosti výběru
hudby bez ohledu na playlist, jsem zaregistroval naposledy
někdy za socialismu. Inu, zdá se, že svoboda je stále „poznaná
nutnost“.
Ale nejde jen o playlisty či o svobodný výběr hudby. Svým
způsobem je ohromující celá ta absurdní rozhlasová atmosféra
peněz. Myšlenka, že informace je především zboží, a touha
vydělat za každou cenu. U soukromých stanic to člověk očekává,
ale když zjistíte, že někdo patrně předělal nejvýznamnější
veřejnoprávní stanici na výdělečný podnik, říkáte si, že je
něco shnilého ve státě dánském. Na začátku toho řetězce je
pokleslá hudba „vybíraná“ selektory a končí to nesmyslným, až
mysticky atakujícím „sponzorováním časomíry“ a vlezlou
sebechválou. Ano, jako posluchači máme sice nejvíc informací,
ale bohužel zejména o tom, že jich máme nejvíc... V
upoutávkách se každou chvíli motají slova, která nic
neznamenají, jen jaksi masírují mozek, pročež poslech té
stanice opravdu vyžaduje notnou dávku otupělosti.
Nejposlouchanější veřejnoprávní rozhlasová stanice Radiožurnál
neustále opakuje heslo VĚDĚT VÍC, ale ve skutečnosti vám při
pravidelném poslechu leda zkazí hudební vkus. Ještě že tu je
alespoň Vltava a někam daleko „na okraj“ odstrčené Rádio Česko
či Radio Wave.
Paradoxní je, že nejlidštějšími stanicemi jsou dvě soukromá
rádia – Proglas (zaměřené z velké části nábožensky) a první
pražské soukromé Radio 1, které právě teď slaví dvacet let – a
bez playlistů! Představte si to: redaktor přijde do práce a
přinese si s sebou hudbu, kterou si sám vybral, nebo prostě za
sebe sáhne do poličky a pustí cédéčko podle nálady a svého
vkusu. Občas je také nutné přetrpět blok reklam – ani tam
nežijí ze vzduchu –, ale žádní „sponzoři časomíry“ vás
neotravují. Nějakým zázrakem tam totiž už dvacet let vědí, že
vydělávat za každou cenu se nevyplatí a časomíra se prostě
sponzorovat nedá...
Jan Burian, písničkář a publicista |
