Číslo 46 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Alexem Koenigsmarkem.

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Alex Koenigsmark,
spisovatel, scenárista, dramatik

Člověk si musí stále zvykat na nová slovní spojení. Co to je zvuková nebo elektronická kniha, už víme, ale co si představit pod pojmem vedoucí autor?

V televizních týmech se tomu říká, jak je dnes bohužel zvykem v reklamkách i televizích, anglicky headwriter a storyliner. Do rozhlasu tato terminologie díkybohu zatím příliš nepronikla. Vedoucí autor vybírá z příběhů, které nabízejí jednotliví autoři, určuje směr, jakým se bude děj pohybovat, a co se s kterou postavou stane, určí základní charaktery, polohu seriálu, jeho řeč... Proto jsem sám psal všechny úvodní díly – no a kromě dalších pak také ty závěrečné. Jsem hlavní viník.

Kdo psal ty ostatní?

Koncepci seriálu Život je pes, nebo Montyho, jak jsme mu říkali my, jsem stvořil ve spolupráci s Janem Vedralem; později přišel mladý a velmi talentovaný dramatik Petr Kolečko, jenž se kromě autora stal také dramaturgem. Tím jsme ale byli v té trojici i jeden druhému. Pozvali jsme i spisovatele Václava Duška. Jinak jsme se orientovali především na mladé autory, kterých jsme vyzkoušeli řadu, a myslím, že jsme jich několik takříkajíc vyškolili a že bude škoda, když je rozhlas nevyužije. Patří mezi ně vedle už zmiňovaného Petra Kolečka Jan Tošovský, Jana Procházková, Petra Svoboda, zajímavé texty napsal i režisér Tomáš Svoboda.

S jakým záměrem jste k psaní seriálu Život je pes přistupoval? Počítal jste s tím, že se stane součástí rozhlasového provozu na ještě delší dobu, než byly ony zhruba dva roky, po které se vysílal, nebo jste naopak byl překvapen tím, jak dlouho se udržel?

Osobně jsem byl spíš překvapen, že Monty vydržel tak dlouho. Obecně dnes poslouchá mluvené slovo v rozhlase bohužel méně lidí než kdysi, zejména méně mladších lidí – a navíc měl Monty nepříliš šťastný vysílací čas, ani ne tak proto, v kolik hodin se vysílal, ale že měl na další stanici Českého rozhlasu vždycky konkurenci jiného dramatického seriálu. Soutěžili jsme každou neděli s Dickensem, Balzakem a podobnými kolegy. K tomu jen poznamenávám, že by si žádný komerční výrobce nedovolil vysílat sám proti sobě, bylo by mu líto vyhazování peněz i lidské práce. Ale zjistil jsem, že taková dohoda mezi stanicemi je prakticky nemožná. Proto se usmívám, když slyším o úsporných opatřeních. A záměr? Chtěli jsme vytvořit rodinný, spíše komediální seriál s postavami, na které by si posluchači stanice zvykli a žili s nimi. Je na jiných, aby posoudili, jak se to povedlo. Dnes, s odstupem, mi připadá, že Monty šel zbytečně do šířky, přece jen v rozhlase je obtížnější, aby se lidé identifikovali s tolika figurami. K tomu přispěla i určitá nevyrovnanost jednotlivých dílů. Libujeme si ale, že Monty je maskotem stanice.

„Díky za skvělý seriál, bude mi po všech hrdinech smutno, po spoustu měsíců jsem netrpělivě čekal v neděli na půl jedenáctou,“ napsal v diskusi na webových stránkách Českého rozhlasu jeden z posluchačů. Co myslíte, dočká se nového „nekonečného“ seriálu?

Nerozhoduju o tom, ale můj osobní názor jest, že to hned tak nebude – a bude-li jednou, pak nejspíš ve trochu jiné podobě. Kdybych se seriálem začínal dnes znovu, navrhoval bych vysílat ho týdně několikrát, řekněme třikrát, aby se s ním posluchači víc sžili, a díly potom reprízovat na všech oblastních a regionálních stanicích. Tím by se zúročily náklady na jeho výrobu, protože by zaplnil mnohem víc času a dostal by se k mnoha posluchačům, kteří v neděli dopoledne mají docela jiný program. Komerční televize dobře vědí, proč tyhle seriály vysílají dvakrát týdně. Právě tak před léty začal slavný německý televizní seriál Lindenstrasse, který funguje dodnes. Díly by možná byly trochu kratší, okolo dvaceti minut. A asi bych seriál vedl do menšího počtu postav a spíš do jakéhosi filozofujícího sitcomu kolem jedné rodiny, který by víc reagoval na aktuality… Anebo k něčemu víc crazy, satiričtějšímu, jako je seriál o Homeru Simpsonovi a jeho rodině. To by moc bavilo mě i Petra Kolečka. Je ovšem otázka, zda by takový seriál měl na stanici, jako je ČRo 2 – Praha, dostatek posluchačů.

Takový seriál na Praze byl – mám na mysli rodinku Tlučhořových, kde všechny role v režii Jiřího Holečka hráli Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Dalo by se znovu vstoupit do téže řeky?

Asi by to už nebyla tatáž řeka. Já bych teď nejraději jednou týdně vysílal dialog Malvíny a Montyho o tom, co týden dal. Něco jako ti hosté po ránu v pořadu Jak to vidí.

Čemu jako člověk, který „vidí za kulisy“, přisuzujete fenomenální úspěch kresleného seriálu o Simpsonových, který se vysílá už dvacet let a teprve v poslední době občas trochu zpomaluje obrátky?

Jako kreslený seriál má velkou svobodu ve volbě prostředí, ve fabuli, ve všem; je inteligentní a je to satira. Všimněte si, že dobré seriály, dokonce i Big Ben, jsou vždycky společensky kritické a trochu satirické.

Milan Pokorný

Foto Tomáš Tesař

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 9. 11.



  Vzpomínky jako obžaloba   
  Nalaďte si  
 
  Merci beaucoup,...  

  Pořiďte si        
 
  Dekadentní půvab nové dekadence 
  Navštivte