|
|
 Merci
beaucoup, paní Hano!
Na nové album Hany Hegerové čekali její příznivci desítky let,
aby se v době, kdy na to už nikdo nesázel, skutečně objevilo
na pultech prodejců. Zázrak? Nikoli. Přinejmenším z příběhu
Rudolfa Pellara víme, že šansoniér se může do nahrávacího
studia bez obav vypravit i v osmdesáti, pokud nejde s
prázdnou.
Skladby na album Mlýnské kolo v srdci mém si Hegerová léta
vybírala v repertoáru oblíbených francouzských šansoniérů a
skladatelů, jako Georges Moustaki, Serge Gainsbourg či Michel
Legrand. Velká část písní byla dávno i otextována – vesměs
osvědčenými autory Pavlem Vrbou, Jiřinou Fikejzovou nebo Jiřím
Dědečkem, kteří trpělivě čekali na to, až se zpěvačka odhodlá
k natáčení. Kupodivu většina slov na albu působí neomšele,
některým textům naopak roky v šupleti zjevně přidaly na
naléhavosti.
Jako byli Hegerové na slavném Potměšilém hostu oporou Petr
Hapka a Michal Horáček, na novince se zásadně podepsali
producent a šéf skvělé doprovodné kapely Petr Malásek a také
zvukový mistr Michal Pekárek. Sound i atmosféra každé ze
skladeb důsledně vycházejí z obsahu sdělení a dokonale
dotvářejí zpěvaččin výraz. Ten je je jako vždy precizní a
přebije i občasnou nedokonalost v artikulaci, s ohledem na věk
interpretky ovšemže pochopitelnou.
 Album
se odvíjí jako život sám. Zkraje nezávaznost a ironie (úvodní
Jsem snob s Dědečkem přebásněným textem Borise Viana), poté
první láska a první rozchod, další vztah a nové vystřízlivění
(koncerty prověřená Tak už bal, odvážná Motorkářka vypůjčená
od Edith Piaf). V polovině desky přijde její první vrchol –
šanson Déšť tváře smáčí od věhlasné šansoniérky Barbary a
s Koptovým textem o hořkém smutku z odchodu nejbližšího. A
přes další výrazné okamžiky (duet s Jaromírem Nohavicou Stará
píseň, akordeonem omamně podbarvená Vzpomínka na Paříž) míříme
k velkolepému finále. Obstarávají ho titulní píseň, odžitá
Hegerovou stejně přesvědčivě, jako její nejsilnější smutná
skladba Rozvod, a závěrečná Ferrého Avec le temps s trpce
rekapitulujícím slovenským textem Lubomíra Feldeka.
Jistě, i na prahu osmdesátky se může šansoniér vypravit do
nahrávacího studia. Ale musí mít po ruce mimořádné písně a
výjimečné, citlivé spolupracovníky. Přesně tak se zařídila
Hana Hegerová.
Milan Šefl
Foto Stanislav Merhout |
