|
|
 Smysl
života jsem nalezl v radosti bytí
Olejový obraz nazvaný Cesta: mezi polem se vzrostlým, ještě
nedozrálým obilím a loukou s fůrkami navezené hlíny stoupá k
horizontu kamenitá polní cesta. Pak už jen nebe a mraky. A
kdesi za hranou obzoru vyčuhují telegrafní sloupy a dřevěný
polní kříž. Vydat se po té cestě znamená potkat se s křížem.
Ten obraz namaloval v roce 1933 Jan Zrzavý. Tou cestou
bylo jeho umělecké a duchovní hledání. Malíř se narodil právě
před 120 lety (5. 11. 1890) a jeho odkaz přibližuje v několika
pořadech stanice Vltava.
Máme před sebou Zrzavého rozsáhlé malířské dílo, monografie,
jeho texty, ve kterých zřetelně objasnil svá umělecká a lidská
stanoviska, poznal jsem některé jeho blízké přátele a vyslechl
jejich svědectví. Jaký tedy byl „příběh duše“ malíře Jana
Zrzavého?
Rodiště – dar i prokletí
Na počátku tohoto příběhu stojí rodná Okrouhlice, rodiče Jana
Zrzavého a Vysočina. Okrouhlice – ta podivná slepenina ani
městys, ani ves („vesnice nijaká“ říkával Zrzavý) s řekou
Sázavou, železnicí, zámečkem a na horizontu s lipnickým
hradem, připomínajícím malíři Jeruzalém či Betlém. Rodiče:
otec Hanuš, řídící učitel, tvrdý a lakotný šetřílek, neúspěšný
v obchodech (zkrachoval na burze), despotický a ctižádostivý;
matka Vilemína, jemná, smutná, odříkající se, uštvaná
starostmi. A k tomu připočítejme smrt ve chvíli, kdy byla paní
Zrzavá těhotná právě s budoucím malířem. Jan Zrzavý k tomu
později poznamená: „Čtyřletý bratr Ludvík se utopil v Sázavě.
Maminka strašně naříkala, ještě když jsem byl velký, celý
život. Narodil jsem se pět měsíců po jeho smrti. A myslím si,
že nesu následky celé té nešťastné příhody.“
Znamení skrze sen
 A
pak je tu rodná i rodová Vysočina – malíř k ní měl složitý
vztah – vrostla do jeho krve a přitom z ní unikal, hledal její
světlejší podoby ve Středomoří i na jihu Čech. V jedné stati
napsal: „Miloval jsem svůj kraj, ale stejně jsem se ho bál.
Úzkost a hrozba dívaly se stále na mne z tohoto kraje.“ Jenže
– neklid a smutek nevnímáme pouze z vysočinské krajiny –
usadil se i v malíři samém. Byla tu jeho už od dětství
prožívaná jinakost a zvláštní vnímavost, venkovskými kluky
odstrkovaný učitelský synek, hrající si se sestřinými
panenkami; a k tomu otec tyran – vždyť vzpomeňme, jak si Jan
Zrzavý musel své malování tvrdě vyvzdorovat a vybojovat –
nemocemi a propadáním ve školách, do kterých ho otec tlačil
(to pekelcování školními škamnami v Německém Brodě,
Přibyslavi, Kutné Hoře, Brně, ty úzkosti z ranního vstávání,
z opouštění maminky, z nádraží a cizích lidí). To vše se
neúprosně vpíjelo do krajiny duše. A přitom paradoxně –
vysvobození nebo přesněji znamení na cestě – přišlo ve tmě, v
noci, skrze určující sen: Zrzavému se koncem léta 1911 zdálo,
jak mu do Okrouhlice na nádraží přišla bedna s pastely.
Skladník Hrubý mu podává nákladový list a on v kolonce
odesílatel čte: Leonardo da Vinci! Zrzavý to později vyložil
takto: „Porozuměl jsem tomu. Prosil jsem Leonarda a on mi dal
znamení.“
Malování jako štěstí
Následně se otevřela cesta do Prahy k malování, přišlo osudové
seznámení s Bohumilem Kubištou, Paříž atd., ale Zrzavého
strach z Vysočiny i ze sebe samého trval. A přesto – tušíme a
cítíme v jeho díle, že se mu tento strach, úzkosti a smutky,
vnitřní rozdrásanosti a dramata tělesnosti podařilo překonat,
překlenout a zacelit; že došel ke smíření s Vysočinou, a tedy
se sebou samým; že pro svou neujasněnou touhu našel tvar. Co
pomohlo k uzdravení, k sebepřijetí a harmonii? Především to
byla samotná tvorba, která u něj nikdy nebyla oddělena od
života. Malování se stalo nejvlastnějším důvodem jeho života.
Zrzavý nebyl žádný chladný umělecký konstruktér – co vnitřně
prožíval, přenášel na plátno povýšeně do metafory či symbolu.
Proto mohl ve zralém věku napsat: „Podaří-li se mi namalovat
třeba jen malé, ale krásné zátiší, to je a zůstane duchovním
majetkem mým i celého světa. To mne činí šťastným, že jsem
nežil nadarmo, že jsem něco dal, sobě i světu.“
Italské fresky a trpká vlast
 Stejně
důležité jako tvorba, vlastně jejím spojitým ramenem, bylo pro
Zrzavého duchovní ukotvení. Přitom to pro něj nebyla žádná
předem daná škatulka, do které by se dosadil, ale skutečná
duchovní žízeň a spirituální hledání, osobité a
nenapodobitelné, jak jen byl malíř originál sám. S Kubištou
před první světovou válkou navštěvoval spiritistické seance,
zabýval se medijní kresbou a četl o východních náboženstvích.
Důležitou křižovatkou života se mu stalo vážné onemocnění a
následné uzdravení, které přineslo obrat v jeho vnímání světa:
„Věci, krajina, příroda začaly ke mně mluviti novou
překvapující řečí, odhalily svoje závoje a ukázaly mi způsob a
podstatu svého bytí. Daly mi odpověď tak dlouho hledanou o
podstatě života: že jsme vyšli z jednoho a stejného dechu
Ducha, jímž žijeme i hyneme, že smysl života je v radosti
bytí.“ Zrzavý pak dočasně zakotvil v Jednotě bratrské a
následně se vrátil do katolické církve, ve které setrval do
konce života, někdy jako pokorný a vroucný služebník, jindy
ohnivě rebelující proti zúředničtělé praxi, ale nejpodstatněji
v mystickém a osobním prožitku Krista: „Můj životní postoj, to
je křesťanství. Pro mě je nezbytná eucharistie.“ A pak léčila
Itálie, její světlo, krajina kultivovaná tisíciletími,
meditativní ticho svatyň a klášterů, Benátky a Florencie. V
roce 1928 Zrzavý píše: „Díky ti, Itálie, díky vám, Giotto a
Fra Angelico. Pozdravuji vás ze své trpké vlasti, planoucí
mosaiky benátské, počátku mého znovuvzkříšení.“
Do Okrouhlice na zimu
Ale vraťme se na Vysočinu. K ní měl Jan Zrzavý, jak už bylo
naznačeno, velmi proměnlivý vztah, od intimní vazby až po
rozčarování. Ale později se k Vysočině znovu začal
přibližovat. Začalo to ve druhé polovině třicátých let, v čase
národního ohrožení, kdy hledá jistoty v české krajině. Jezdí
nejen do Zeyerových Vodňan, ale krátký čas také bydlí u svého
přítele továrníka Zieglera v Krásné Hoře nedaleko tehdejšího
Německého Brodu a maluje krajinu kolem Okrouhlice, Lipnice a
Krucemburku, ze kterého pochází jeho rod a k němuž cítí
hlubokou vazbu. Do rodné Okrouhlice se pak navrací v roce
1956, kdy si pořizuje podkrovní byt s ateliérem v budově
místní pošty – jak jinak než s výhledem na „plující archu“
kamenné Lipnice. Do konce života bude střídat pražský a
okrouhlický ateliér (ten především v zimě), a přestože bude
rozladěn proměnou rodné krajiny, zničené socialistickou
kolektivizací a budovatelstvím, Vysočině už zůstane věrný.
V závěru života pozná také práci svého krajana Bohuslava
Reynka a poslední výstava za jeho života proběhne v Hlinsku.
Pouze sen realizovat fresku v krásnohorském kostele, do
kterého chodil od dětství, nebyl naplněn.
Jeníkova špacírka
Dnešní Okrouhlice je rozpůlená železnicí a kolohnátsky
rozseklá frekventovanou silnicí, chátrá tajemný zámek (bývalá
porcelánka) i barokní sýpka, zakletá podivnými privatizacemi a
(ne)záměry. Ale i navzdory tomu zde můžete nalézt Zrzavovská
zátiší a zákoutí. Podzimní Okrouhlicí mě provází Jaroslav
Noha, jeden z aktivních členů místního a mladého občanského
sdružení Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého, které pořádá
každý rok turistický výšlap Jeníkova špacírka, vydalo sérii
pohlednic méně známých malířových kreseb z okolí, instalovalo
před rodným domem výstavu o vazbách Zrzavého k Vysočině a
Bohuslavu Martinů, upravilo celé prostranství, chystá se
v blízké budoucnosti osadit v krajině oblíbená malířova místa
infotabulemi a jednou zřídit v rodném domě malé muzeum. Tedy
přinejmenším vzdát malý hold umělci, který zapadlou Okrouhlici
vynesl k evropským hvězdám.
Dobré kuchařince Nohové Márince
 Jaroslav
Noha ale není ledasjakým Zrzavovským nadšencem. Jeho rodiče,
do roku 1948 vlastníci prosperující cementárny, patřili
k nejbližším okrouhlickým přátelům Jana Zrzavého. U nich našel
Mistr, jak mu uctivě říkali, přátelský azyl. Docházel k nim
pravidelně na obědy i pokojné zdřímnutí (paní Nohová byla
vynikající kuchařka a malíř se jí nejednou odvděčil
příležitostnou a vtipnou kresbičkou, například dortu s třešní
a nápisem „Dobré kuchařince Nohové Márince“) účastnil se
rodinných oslav, Nohovi mu pomáhali ve všech praktických
záležitostech, úklidem ateliéru počínaje a nákupy či
cestováním konče. Jaroslav Noha šoféroval malířovo auto
několik let, a to nejen mezi Prahou a Okrouhlicí. Na Nohovy
prostě bylo spolehnutí – Zrzavého si vážili, navíc to byli
citliví milovníci umění a malíř u nich nalézal rodinné teplo a
pochopení. Jaroslav Noha mi cestou k okrouhlické škole vypráví
o malířově skromnosti a senzitivitě. Míjíme přitom nádraží,
které sehrálo v dějinách českého malířství důležitou roli,
v podzámčí obcházíme vodní elektrárnu s náhonem, kterou
vlastnil malířův bratr Zdeněk a po železném mostku přes
proudící Sázavu, postaveném jen rok po malířově narození,
vstupujeme do Zrzavého dětských končin. V budově školy, na
které je dnes malířova busta, vyrůstal v učitelském bytě, tady
se rodilo jeho vidění, tady snil svůj sen stát se velkým
malířem, tady se mu na břehu řeky zjevovala Bretaň. Nakonec mě
pan Noha vede do malířova bytu v podkroví pošty. Dnes je zde
masážní salon, ale cosi z bývalé neokázalé prostoty můžeme
vytušit. Ten vnitřní prostor pod střechou připomíná ostrov,
tišinu, hnízdo, do kterého nedoléhají rušivé zvuky světa. Jan
Zrzavý se v takovémto přívětivém a koncentrovaném závětří
musel cítit dobře a mohl se soustředit na pravidelné celonoční
malování.
Smíření a hlína Vysočiny
„Už bych byl rád, kdyby byl konec,“ pronesl Jan Zrzavý několik
měsíců před smrtí ke kanovníku Josefu Lebedovi. Kněz mu
odpověděl Goethovým veršem: „Warte nur, balde ruhest du auch.“
Jan Zrzavý upřímně reagoval: „Chtěl bych už být s Ježíšem. To
je přece lepší.“
Jan Zrzavý zemřel 12. října 1977. O pár dní později se konalo
v Praze oficiální státní rozloučení a následně venkovský
pohřeb, který začínal v Okrouhlici před rodným domem, tehdejší
socialistickou školou. Vysočina se loučila se svým malířem a
normalizační režim si nedovolil zakázat poslední přání
národního umělce – křesťanský pohřeb se mší a prosté spočinutí
v hlíně u krucemburského kostela. Zadíváte-li se na fotografii
posmrtné tváře Jana Zrzavého, spatřujete v ní klid a smíření,
tichý jas. A na rtech – podivuhodný radostný úžas.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 –Vltava |
