|
|
 Jana
a Václav Siberovi,
operní pěvci
Předpokládám, že jste se poznali díky zpěvu.
Jana: Potkali jsme se na pražské konzervatoři.
Václav: Upřesnil bych to. V Pardubicích probíhala pěvecká
soutěž, které jsme se oba zúčastnili. Dopadlo to tak, že mezi
námi přeskočila jiskra a celá soutěž pro nás pak ztratila
důležitost. Stěžejní však bylo, že mi Jana nabídla housku se
sýrem...
Oba jste angažováni ve Státní opeře, vidíte se doma. Nelezete
si občas na nervy?
Jana: Máme to štěstí, že ne. V současné době se v divadle moc
nepotkáváme, spíše máme střídavou péči o děti.
Václav: Výhodou je, že se můžeme vzájemně povzbuzovat a
opravovat či kritizovat. To je úžasná věc. Mnoho lidí nemá
takové štěstí, aby mu věcnou kritiku s velkou láskou řekl
nejbližší člověk. Jana je ale mnohem tvrdší kritik než já,
dokáže říct úplně všechno. Neznamená to však, že je vždy lehké
i takovou kritiku přijmout, přestože vím, že mi říká pravdu.
Jste v těchto pohledech naprosto upřímní, nešetříte se
vzájemně?
Jana: Myslím, že ne. Zkoušky si nahráváme, abychom je spolu
doma rozebrali. Má strategie je pochválit, ale… Ovšem, že bych
raději jen chválila. Když udělá Vašek chybu, říct mu to musím.
Na druhou stranu, pochválit se umíme extrémně! Pro zdravé
sebevědomí je to nutné.
Václav: Je třeba na to nahlížet tak, že mému partnerovi jde o
to, abych byl výborný. Každopádně Jana má k mému zpívání
mnohem víc co říct, než já k jejímu. Pro mě je moc důležité,
co mi řekne Jana a můj hlasový pedagog – její otec.
Přejete tomu druhému větší úspěch, než máte sami?
Václav: Samozřejmě, že Janě přeji úspěch, ale zda má být
úspěšnější než já, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Snad i proto,
že Jana úspěšnější je... Přiznávám, že není vždy jednoduché
přijmout, že Jana byla opět lepší. Ale hodnotit zpěv, to není
jako stopovat běh na určitou vzdálenost.
Jana: Mám štěstí na role. Violleta nebo Královna noci má u
diváků pochopitelně větší úspěch než třeba Alfréd, který
nemůže mít, již z principu, takový potlesk jako Violleta. Tak
je to už dané. Aplaus si před oponou vychutnávám a velmi
Vaškovi přeji, aby měl tu samou možnost. Když se najde
představení či koncert, kde bude Vašek úspěšnější než já,
určitě se s tím vyrovnám.
Chtěli byste si spolu zazpívat stěžejní milenecké role?
Jana: Tuto možnost jsme již dostali v jednom z nejznámějších
milostných párů, v La Traviatě. Vašek debutoval v tenorové
roli Alfréda a já zpívala Violettu. Ve ztvárnění takového páru
se jistě bezděky projevuje i naše společné rodinné a manželské
štěstí. Náročnější je to v tom, že máme starost a trému za
toho druhého, vzájemně se posloucháme. A někdy to jsou opravdu
nervy...
Jano, své role jste zpívala do vysokého stupně těhotenství.
Zpívalo se vám jinak?
V těhotenství se tělo mění a žena začíná dýchat jinak nejen
při zpěvu, ale i v běžném životě. Dech je kratší a
povrchnější, stačí jít po schodech… Při zpěvu je z osmdesáti
procent nejdůležitější dechová opora a jí se musí technika
zpěvu při graviditě přizpůsobit. Těhotenství mi ukázalo skryté
a obrovské dechové rezervy, které se mi teď báječně hodí.
Objevila jsem, kam všude se mohu ještě nadechnout. Neméně
důležitý vliv má těhotenství pěvkyně i na její hlas. Vlivem
zvýšené produkce hormonů v těle se hlas sytěji zabarví,
dostane větší objem. Stává se ale, že pěvkyně po porodu zpívat
přestane, neboť její hlas zaznamená újmu, často vlivem špatné
fyzické kondice či permanentní únavy. Navíc, kde chybí i dobrý
technický základ, kde není již dále na čem stavět, tam se
často po porodu opravdu nedá nic dělat. Podstata sama ke
klasickému opernímu zpěvu nestačí.
Reagovaly vaše děti na hudbu již ve vašem lůně?
Jana: Většinou, když jsem zpívala, byly v klidu a spaly.
Jakmile jsem přestala, cítila jsem jejich pohyby, jejich
neklid. Pokud jsem začala opět zpívat, uklidnily se. Při obou
těhotenstvích jsem měla v divadle premiéry a musely je se mnou
celé absolvovat. Sama jsem v takovém prostředí, díky
tatínkovi, vyrůstala a vím, jak to ovlivnilo mě. Odmalička
jsem chtěla být zpěvačka, nic jiného nepřicházelo v úvahu.
Naše děti divadlo vnímají, necháme je jít však jejich cestou.
Václav: Už v během těhotenství hudbu kolem sebe znatelně
vnímaly a teď jsou velmi klidné, což nám všichni závidí. Pokud
v divadle při naší zkoušce stojí kočárek s Brunem v tiché
zkušebně, řve Bruno tak dlouho, dokud ho nevezmeme k sobě do
víru naší společné korepetice, kde okamžitě upadá v hluboký
spánek.
Václave, váš původní hlasový obor byl baryton. Co vás vedlo
k tak riskantnímu kroku, že jste přešel k tenoru?
Od Pána Boha jsem dostal hlas, který má pro baryton světlou
barvu. Přirozeným vývojem se hlas rozvinul a proto jsem se
rozhodl pro zásadní změnu, která nebyla vůbec jednoduchá a
také se nestala ze dne na den. Celkově jsem změnil techniku
zpěvu. Po jedenácti letech angažmá v barytonových rolích
opravdu velká sázka do loterie. Jsem uskutečněné změně rád,
přestože byla a stále je i psychicky velmi náročná. Co je pro
baryton výška, je pro tenor střední poloha. Těžší vysoké tóny
pro baryton jsou dnes pro mě již běžné tóny. Z tohoto důvodu
musel mít můj přerod vliv i na moji psychiku. Nejtěžší je
oproštění se od návyků získaných letitou pěveckou technikou.
Stále jsem ještě na cestě, tenorový obor mě však vnitřně
naplňuje.
Jak nahlíželi rodiče na to, že jste si za životního partnera
vybrali člověka ze stejné, mnohdy nejisté, branže.
Jana: Můj otec Jan Markvart je rovněž pěvec, sólista Národního
divadla. Přesto jsem si své studium na konzervatoři musela
prosadit, neboť rodiče mi můj záměr nedoporučovali. Dnes mají
ze mě radost. To, že jsem si vzala rovněž pěvce, neřešili.
Důležité pro ně bylo, jakým je Vašek člověkem.
Václav: Pro mé rodiče bylo důležitější, jaké má Jana morální a
mravní zásady, než co dělá za práci.
V poslední době se občas v médiích objeví zpráva
v souvislosti s budoucností Státní opery.
Václav: Přijde nám absurdní, že se o zrušení divadla vůbec
uvažuje. Podle mě je jedním z nejkrásnějších divadel v Evropě,
s dlouholetou tradicí, fantastickou akustikou, navíc
turisticky velmi navštěvované.
Pavel Sršeň, publicista
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. října. |
