|
|
U hasičů v Drohobyči
Když v noci ne a ne zabrat, může člověk počítat ovečky, dojít
se do lednice napít studeného mléka (jako to v Českém snáři
dělal jeho autor) – nebo se nechat přenést do rozhlasové Noční
bibliotéky (každou neděli v 1.30, ČRo 3 – Vltava). Sice pak
riskuje, že už neusne vůbec, ale zážitek z poslechu skvělé
literatury ve ztišeném čase pozdní noci ranní ospalost bohatě
vyváží.
 A
tak tedy tip na první listopadovou neděli: povídka Bruna
Schulze Můj otec se dává k hasičům (v režii Aleše Vrzáka
účinkuje Jiří Ornest) patří k těm, které se o dlouhé bdění
postarají bezpečně. Prozaik a nadaný grafik a kreslíř Schulz
je – spolu se Stanisławem Witkiewiczem a Witoldem Gombrowiczem
– počítán mezi tři mušketýry polské literatury 20 století.
Celý život a tvorba Bruna Schulze jsou úzce spjaty s haličskou
Drohobyčí. Tady se roku 1892 v rodině židovského obchodníka se
střižním zbožím narodil, tady ho v černý čtvrtek 19. listopadu
1942 zastřelil na ulici dvěma ranami do týlu gestapák Karl
Günther.
Mezitím však „plachý samotář z Drohobyče“ stačil vytvořit
jedinečný povídkový cyklus Skořicové krámy (1934), druhý
soubor povídek Sanatorium Na věčnosti, kam byla zařazena i
povídka Můj otec se dává k hasičům (otec jako animátor
poetických scén v Schulzových povídkách připomíná tatínka Oty
Pavla), vznikl již ve dvacátých letech, ale autokritický
spisovatel ho vydal až roku 1937. Z chystaného třetího svazku
Schulzových próz zbylo jen torzo.
Povídky Bruna Schulze stojí za pozornost nejen proto, že v
nich „všední skutečnost nabývá rozměrů mýtu“, ale především
proto, že zachycují tajemný svět patriarchálního židovství
východní Evropy, který provždy zanikl v černých vírech
holocaustu a následného brutálního sovětismu (ještě v polovině
19. století tvořili Židé téměř šedesát procent Drohobyče).
Nečekejme ovšem líčení pravověrného člena komunity haličského
„štetlu“, Schulzovo modernistické psaní se zášlehy skepse a
nechuti ke konvencím čerpá z neuvěřitelné obrazotvornosti,
která zapadlou díru přetváří v magické místo, kde se ulice
běžně jmenují třeba – Krokodýlí.
 Za
poznámku stojí, že velkým Schulzovým obdivovatelem byl Bohumil
Hrabal. „Nejvíc se cítím doma tam, kde jsem ještě nikdy nebyl,
kam mne ale zavedl Bruno Schulz ve svých Skořicových krámech.
To je moje nejkrásnější město na světě, které už není, a tedy
asi proto,“ odpovídá v Rozhovoru sama se sebou Bohumil Hrabal
na otázku... Bohumila Hrabala: Jaká jsou vaše města, kde se
cítíte doma? – Vídeň, Budapešť, Lvov, Příbor, Budějovice,
Mikulov... Drohobyč – od té doby, kdy jsem přečetl Skořicové
krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem
tam nikdy nebyl, ale co má být? Fikce je někdy dokonalejší a
realističtější než sama skutečnost.“
Drohobyč Bruna Schulze není. Nymburk Bohumila Hrabala není.
Střední Evropa Bruna Schulze a Bohumila Hrabala není. Je
paměť.
René Kočík |
