Říkáme tomu písňotepectví...

Zpěvačka a hráčka na violoncello Dorota Barová se na domácí alternativní scéně pohybuje už řadu let. Posluchači ji znají z mnoha kapel (Vertigo Quintet, Chorchestr, DoMa Ensemble), hlavně však z polsky zpívajícího ženského cellového dua Tara Fuki, které si vedle účinkování na desítkách festivalů v Evropě i za oceánem zahrálo také na největším světovém veletrhu world music Womex. Nejnovějším projektem Doroty Barové je Kuzmich Orchestra, elektroakustické duo, v němž se potkala s brněnským kytaristou Josefem Ostřanským.

Jak se zrodilo toto hudební partnerství?
Jednoho dne mi zavolal Josef, že by chtěl hrát v duu se zpěvačkou, tak jsem přemýšlela, koho znám a koho bych mu mohla doporučit. Nenapadlo mne, že myslí na spolupráci se mnou... Pak už to bylo rychlé. Poslal mi spoustu nahraných kytar a hudebních struktur, já jsem k tomu dodělala melodie a pár textů, a pak už jsme tomu dávali konečný tvar.

Ve všech kapelách, s nimiž spolupracujete, hrajete na violoncello – s výjimkou Kuzmich Orchestra. Je pro vás možnost nechat doma nástroj, s nímž vás většinou spojují, něčím víc než zpestřením?
Je to něco jiného, nejen proto, že krabičku s efekty a loopem, kterou používám normálně na cello, v Kuzmichi upotřebím na zpěv. Účinkování v tomto duu je pro mě nové i z toho důvodu, že v některých písních hraju na basovou kytaru. Hledám zkrátka jiné možnosti a užívám si to.

Liší se nějak spolupráce v duu s ženou (Tara Fuki) a mužem (Kuzmich, DoMa Ensemble)?
Já v tom rozdíl nevidím. Myslím, že jde jen o lidský a hudební faktor. Pohlaví nehraje roli.

Dorota Barová a Josef Ostřanský pokřtí debutové album Kuzmich Orchestra 5. listopadu v pražském Paláci Akropolis a 24. listopadu v brněnském klubu AlternaSound Kuzmich Orchestra místy připomene dávné časy Dunaje, kapely proslulé také charakteristickými kytarovými linkami a riffy právě Josefa Ostřanského. Poslouchala jste Dunaj a případně – čím byl pro vás zajímavý?
Dunaj jsem poslouchala, když jsem přišla do Brna studovat. Do té doby jsem poslouchala převážně vážnou hudbu. Bylo to pro mne zjevení. Vůbec jsem netušila, že taková hudba v česku existuje. Dunaj mi byl blízký lichými rytmy a jiným přístupem k hudbě. Měli svůj vyjadřovací jazyk. To je vzácné.

Kuzmich Orchestra právě vydává první album Ptačí sliby, jak byste ho ve zkratce doporučila posluchačům?
Je těžké doporučovat to, co člověk tvoří. Říkáme tomu písňotepectví. Na tomto albu jsou písničky zachycené tak, jak je hrajeme živě. Jsou na něm krásné texty Karla Davida, báseň Davida Růžičky, Krzysztofa Kamila Baczyńského a taky můj vůbec první český text. Dosud jsem psala jen v polštině.

Tvorbu básníka Karla Davida si oblíbila už Iva Bittová – v době, kdy zpívala právě s Dunajem. Čím je David blízký vám?
Má krásnou poetiku, líbí se mi, jak si hraje s češtinou a jak díky tomu umí vyprávět příběhy.

Na podzim se na českou scénu vracejí i Tara Fuki – po jisté odmlce vydáváte s Andreou Konstankiewiczovou-Nazir nové album Sens. Co nového nahrávka přináší a v čem naopak vaše příznivce zcela jistě nepřekvapí?
Album jsme nahrály zase samy dvě, bez hostů, ale tím, že používáme nově právě krabičky s efekty a loopery, tak je zvukově bohatší. Trochu nečekané možná je i zařazení dvou improvizací. První album otevírá, druhá je zhruba v polovině desky a vznikla spojením hlasu a perkusí hang, nástroje, který kdysi Andrea objevila v jednom obchůdku v Toulouse. A naopak asi těžko překvapíme tím, že celé album je v polštině. To se zřejmě už nikdy nezmění...

Milan Šefl

Foto Marek Malůšek



  U hasičů v Drohobyči   
  Nalaďte si
 
  Říkáme tomu písňotepectví  

  Pořiďte si        
 
  Každý potřebuje svého Witkina 
  Navštivte