|
|
Každý potřebuje svého Witkina
Českou republikou se rozeběhla velkolepá výstava Decadence
Now! Projekt, který má zastávky v galeriích Prahy, Plzně a
Brna, přichystal kurátor Otto M. Urban se záměrem přehlédnout
české i světové umění posledních desetiletí, pokud jde o jeho
extrémní a maximálně šokující polohy. Podtitul projektu láká
na výlet „za hranici krajnosti“.
 Americký
fotograf Joel-Peter Witkin (1939), který svými snímky zaplnil
Dům umění města Brna, má k dekadenci, jak ji známe z Evropy na
přelomu 19. a 20. století, zřejmě blízko. Jednak dovednou
stylizací svých černobílých fotografií v tehdejším duchu,
jednak volbou klíčového tématu. Tím je tradiční a poněkud
okoukaná dvojice láska a smrt. Ale Witkin ji zhmotnil a
navlékl do velmi netradičních rolí.
Nejde přitom o spektákl, o lacinou vnějškovost, která operuje
se zohavenými mrtvolami nebo obnaženou a deformovanou
sexualitou. Witkinův styl je ryze výtvarný, s citem pro
kompozici scény, rozvržení symbolických prvků a četných citací
od gotiky a renesance po Balthuse nebo Picassa. Někdy sice
tahle intelektuální „nadstavba“ ruší a obrazy váznou pod
desítkami zbytečně načatých a nedovyprávěných příběhů, ale
většina fotografií má překvapivě silné a osobní kouzlo.
Joel-Peter Witkin totiž zručně kombinuje tragédii s komedií.
Původní koncept dekadentní melancholie a únavy životem
rozšířil o blahodárnou reflexi: „Jsem pln radosti!“ říká.
„Skrze svou tvorbu se pročišťuji, projasňuji a rostu v lásce.“
Nakonec máme před sebou fantastické dílo, v němž jsou hnus,
ubohost a pomíjivost lidské existence přetavené v uměleckou
zprávu: Každý má ve své duši černou díru. Co dodat? Každý
potřebuje svého Witkina.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto Galerie Baudoin Lebon, repro Michaela Dvořáková |
