|
|
 Věra
Nosková,
spisovatelka
Před pár týdny jste se vrátila z literárního turné po Kanadě.
Kde všude jste byla a s jakým ohlasem se v severní Americe
vaše knížky setkaly?
Pohybovala jsem se jen v krajanské komunitě, ta je tam ovšem
asi stotisícová. Měla jsem autorská čtení a besedy v
Montrealu, Ottawě a Torontu. Jedna ze čtenářek za mnou jela
přes sto kilometrů, přinesla si k podpisu většinu mých knížek
a ukazovala mi rozhovory, které si nechává z Čech posílat. Na
besedách mi došlo, že píšu o všem, na co nostalgicky
vzpomínají, ale líčím hlavně to, před čím utekli. Souznění
bylo mohutné, přemlouvali mě, abych tak brzy neodlétala, abych
bydlela u nich... A zahrnuli mě svými životními příběhy, které
jsem ani nestíhala zaznamenat, nahrát. Někteří mé knihy znali,
jiné četba z nich chytla, slibovali si, že si je seženou.
Jaké mají krajané v Kanadě poznatky nejen o české literární
scéně, ale o české současnosti vůbec?
To jsem se nedozvěděla, možná proto, že situace a příběhy z mé
trilogie nás vrhly do vzpomínání. Pochopila jsem, že staré
křivdy úplně nevyvanuly, koneckonců je přiměly radikálně
změnit život, opustit milovanou zemi. Padla jen jedna otázka k
současnosti, jestli prý stát podporuje v tvorbě literáty.
Odpověděla jsem, že to snad ani není zapotřebí.
Na CD ve formátu mp3 se objevila rozhlasová četba na
pokračování z vaší nejúspěšnější knihy Bereme, co je. Jaký je
váš názor na boom audioknih? Nevěští fakt, že nestíháme číst,
konec literatury jako takové?
Jakýkoliv nosič přibližující knížku prospívá jejímu šíření.
Namluvené knížky si pouštějí řidiči, hospodyně je poslouchají
třeba při žehlení, audioknihy jsou důležité i pro nevidomé. V
populaci byl od dob všeobecné gramotnosti vždy přibližně
stejný počet čtenářů, ti ostatní knížky k životu celkem
nepotřebují, ale o příběhy také stojí, takže sledují třeba
„příběhy“ sousedů nebo seriálových postav v televizi.
Vyprávění příběhů zmnožuje životní zkušenost, požitek z
lidského souznění, vyvolává emoce – soucit, dojetí, smutek i
radost. Starosti všedních dnů nám příliš silných emocí
nedopřávají. Snažíme se obstát, nic nezkazit, dodržet
termíny... Večer si vezmeme do ruky knížku a ocitneme se
uprostřed jiného života, na vlastní trápení a starosti
zapomeneme. Je to malý zázrak.
Vedle audioknih se stále více hovoří také o dalším způsobu
šíření literatury – v digitální podobě na internetu. Umíte si
představit, že byste si večer před spaním nečetla z klasické
knihy, ale z počítače či čtečky?
Představit si to umím, ale dělat to budu jen vzácně. Mám ráda
knížky i jako artefakt, je to předmět, který mívá vůni, jemně
šustí při obracení listů, knížka není studená, nesvítí,
neunavuje tolik oči. Když ji ztratím, nahradím ji jiným
výtiskem, nepřijdu o mnohem dražší technickou pomůcku plnou
dat. Můžu si ji dát pod polštář, můžu v ní listovat a
vzpomínat na časy, kdy jsem ji objevila. V mládí jsme si s
klukama knížky navzájem půjčovali, abychom měli záminku se
znovu vidět. Knihu lze vděčně pohladit, u studené čtečky by mě
to nenapadlo.
V souvislosti s elektronickými knihami zaznívají obavy
z porušování autorských práv. Nekoleduje si literatura o to
samé, co potkalo hudbu či film – tedy o masivní kopírování a
zničení stávajícího trhu?
To asi koleduje, je to riskantní trend.
Své knihy si už řadu let vydáváte sama. Nechce se mi věřit, že
by po autorce bestselleru typu Bereme, co je netoužili
nakladatelé. Nepřicházíte tím solitérstvím o výhody, které by
vám mohli poskytnout solidní nakladatelské domy – minimálně
v oblasti propagace?
Několik nakladatelů mě po úspěchu Bereme, co je lákalo do své
stáje, s jistou lítostí jsem jim odolala. Hledala jsem
živnost, která by mě – nás uživila, máme doma jisté problémy v
oblasti bydlení. Vyřídila jsem si už v roce 2003 živnostenský
list na nakladatelství. Když pak odmítla Bereme, co je dvě
prestižní nakladatelství, vydala jsem si knížku „u sebe“. Na
její úspěch reagoval zkušený nakladatel a vydal mi ji znovu v
upraveném vydání, pak ještě druhý díl Obsazeno. Po dvou letech
bylo nakladatelství provozovatelem zrušeno, a já si začala
knihy opět vydávat v tom svém. Musím z něčeho žít. Kdybych
nevydávala knížky sama, vydělával by na nich prostě jiný
nakladatel, a já abych si sháněla vedle psaní práci, která by
mě uživila, takže bych vlastně nemohla psát – to je nesmyslné.
Mám své věrné čtenáře, kteří si hlídají, kdy vyjde něco
nového. Nevěřím na placenou propagaci a reklamu, ale spíš na
dobré jméno autora.
Nakladatelé i spisovatelé dnes stále více sázejí na autorská
čtení, setkávání se čtenáři. Také v této oblasti se spoléháte
jen sama na sebe? Jak získat Věru Noskovou na autorské čtení?
Setkávání se čtenáři je odměna za klauzuru psaní, je to čirá
radost. Spoléhám na spontánní zájem knihoven nebo jiných
organizátorů, sama se nenabízím. Mám webové stránky s
kontaktem, získat mě lze snadno, stačí mi napsat mail a
domluvit si datum. Nedávno přišla taková nabídka z Českého
domu v Bratislavě, no a nejvíc mi rozšířilo obzory zmíněné
literární turné po Kanadě. Nabídka přišla z české ambasády v
Ottawě. Nikoho jsem tam neznala, prostě si mě sami našli,
vybrali. Tak to mám ráda, úporné zviditelňování nepasuje k mé
povaze.
Letos jste vydala hned dvě knihy. První je výborem z vašich
fejetonů publikovaných právě v Týdeníku Rozhlas. Ale vy jste
s fejetony nezačala až v rozhlasovém časopisu, píšete je od
začátku své novinářské dráhy. Proč vás stále baví?
Fejeton je malý literární šperk, je to výzva – ukaž, co umíš.
Opravdu se ten útvar vybrušuje, všechno zbytečné musí pryč, na
každém slově záleží. Měl by být vtipný, aspoň trochu
překvapivý a měl by nést sdělení, na kterém autorovi viditelně
záleží. Nevím, jestli mě fejetony vyloženě baví, je to fuška
je psát. Ale když už je fejeton odeslán do redakce, raduju se
víc, než z jiné odvedené práce.
Fejeton zpravidla sází na aktuální téma, stárne tedy rychleji
než například povídka. Neobáváte se, že fejetonové výbory
nejsou než dokumentem, případně jen novým dárečkem pro skalní
čtenáře?
Jsem redakci Týdeníku Rozhlas vděčná, že po mě nechce vyloženě
aktuální témata, že mi dává volnou ruku, neřídí mě,
nenapomíná. Píšu fejetony sice dobové, ale snad i nadčasové,
nemapují „tyto dny a týdny“, ale spíš trendy, rizika,
pošetilosti a také to, o čem přemýšlím, ač to s žádnou
konkrétní dobou nesouvisí.
Milan Šefl
Foto Jarka Šnajberková a archiv Věry Noskové
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 19. října. |
