|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Poslušnost je nezábavná
Tady velím já! Pojď za mnou! Poběž! Tam ne! Sem! Krej se! Ne,
to ne! Ježíši! Pozor! Volají vzrušené hlasy z televize. Tenhle
seriál má v oblibě jeden z našich politiků a jeden z mých
synů, nahlédnu přes něj tedy do duše těch dvou? Hrdinové jsou
už zase v akci, kradou se s odjištěnými zbraněmi v snových
chodbách bez oken, vyskakují proti nim bojovníci bez tváře,
ohnivé zážehy, prásk, prásk. Sošní a ramenatí vesmírní
predátoři vyhrožují a vytahují se dutými hlasy a disponují
energií, která má grády a dělá kolem nich světelné efekty. Třu
právě žloutky s cukrem, když najednou vidím, je zle: Za tebou!
Běž, běž! Sakra! Už jsou tady! Kryj se! (Nekryje se.) Dostal
jsem to! Co dostal? Jo, už chápu. Přítel je raněn, umírá,
kámoš se nad ním v palbě sklání a říká: To bude dobrý. Není do
dobrý, umřít je pěkně blbý!
Když je člověk v ohrožení, nemluví v rozvinutých větách, to dá
rozum. Varuje ostatní jako sojka v lese, jen rozčilujícím
pokřikem. Jenže aktéři zrychleného příběhu na sojčí varování
kupodivu nic nedají. Utíkej! (Stojí jako sloupek a vykuleně
hledí na blížící se lidožravou zrůdu.) Nesahej na to! (Sáhne
na to.) Nezvedej to! (Zvedne to, a je z toho pěkná
polízanice.) I tady musí nejméně jedna žena střílet, kosit
protivníky, utíkat, sakrovat a jukat zpoza rohu stejně jako
její kolegové, je třeba být korektní a genderově vyvážení.
Krátké úderné varující příkazy a zákazy, které chrlí bedna
domácí, vyhrabávají zasypané vzpomínky z raného dětství.
Podobné výzvy nás přece švihaly bičíkem rozkazů po celé dny;
to jejich věčné neleztam, nesahejnato, tohlesenejí. A je to tu
zas, naštěstí to hrdinové dobrodružných příběhů nekřičí na
nás, ale na sebe navzájem – a víte, že se taky neposlechnou?
Stejně jako my v tom dávném batolecím negativismu. Lezou, kam
nemají, sahají na fujtajbly, kašlou na zásadní informaci: Z
toho se nedostaneš, na to vezmi jed. Oni ten jed dokonce někdy
i zbaští, zvlášť když jim parťák řekne: Tohle bys jíst neměl.
Svalí se, chroptí... Já tě varoval, řekne neposluchovi parťák,
ale musí letět s pistolí dál a volá: Kolik jich je?! Spousta.
Zničím tě, kdosi slibuje. Vzdejte to! Proboha, nestřílej! (Ten
magor střílí ještě zuřivěji.) Šlehat sníh na buchtu v palbě je
výhodné, mimoděk zrychluju, asi ve mně pracuje vnitřní útěk do
bezpečí. Je to náš člověk! A je to jejich člověk. Přichází
pomoc, zjeví se postava obklopená září, oči se jí rozžíhají
modrým světlem, normálka katarze jako na svatých obrazech, do
toho duní elektronické varhany, s vůní se přidává koláč v
troubě – pěkná chvíle...
Mám ta novodobá batolata docela ráda a je mi líto, když se
navzájem střílejí jako ušáci při honu kvůli nějaké disketě,
kouzelnému kameni, mapce na kusu kůry... Jenže! Ta věcička
vždycky nese klíčovou informaci pro záchranu lidstva nebo
prozradí skrýš s technickou dokumentací na perpetuum mobile,
recepturu na výrobu léku proti epidemii, která nemlich kosí
stamiliony lidí. Až umírající padouch, v němž se pohne
svědomí, konečně kápne božskou a vydechne: Dis-ke-ta je v
le-vé kapse ša-ma-na Tau-tau na ostrově Kan-kan. Jdeme!
Rychle! zavelí nejvyšší a mažou přes půl zeměkoule za šamanem,
který ovšem umírá, jak jinak. Kluci ušatí, co jste si už
vytrpěli, vždyť nejíte, nevyměšujete, nepijete, nespíte – tak
to aspoň koukejte stihnout! Zachraňte lidstvo. Nikdo už
nepochybuje o tom, že je to s ním nahnutý. A nikdo to za vás
sakra neudělá.
Hodinu a půl se kvůli té věcičce v šamanově levé kapse
odehrávalo drama se sojčím pokřikováním, vystřílelo se pár
desítek lidí, zničilo tržiště plné výstavního ovoce,
rozmlátila se spousta aut. Co je za tím vším námahy, prachů,
řízených demolic, přemisťování herců, štábu a techniky přes
kontinenty a moře!
A výsledkem je... připálený koláč. |
