|
|
 Žít
s bolestí v duši ubíjí
Rudolf Hrušínský by se 17. října dožil rovných devadesáti let
– a rádi si jej opět připomeneme. Podnes budí údiv hercova
schopnost vše důležité sdělit téměř nehnutou tváří, pouhým
náznakem, zlomkovým zahleděním, monotónně pronášenými slovy.
Oprostil se – podobně jako ve Francii Jean Gabin – od všeho
přebytečného, aby zdůraznil celistvou kresbu své postavy a
vyhmátl její důležité rysy.
V narozeninový den Hrušínského nachystala Česká televize dva
pořady – jednak o pravém poledni historickou inscenaci
Waterloo, kde ztvárnil proslulého vojevůdce, jenž do posledka
nechápe, kde se dopustil osudové chyby, jednak Tichou bolest
(ČT1, 20.00). Ta vznikla hned po pádu komunistického režimu v
roce 1990 za spolupráce scenáristy Jiřího Křižana a režiséra
Martina Hollého (o desetiletí dříve se podíleli na proslulém
Signum laudis) a snadno v ní rozpoznáme pokušení sdělit
všechno, co dosud nebylo možné.
Oba autoři pocítili tužbu vyzpovídat se ze všech ponížení a
příkoří, která je dlouhodobě sužovala. Vrátili se do raných
padesátých let, aby ukázali zaslepenost diktovanou třídními
hledisky, upozornili na nenávist, která dopadla i děti
„nepřátel“ – a proti představitelům zhůvěřilého režimu
postavili zemitý venkov, který ani poryvy zlého času nepřinutí
vzdát se přesvědčení, že je nutné žít ve shodě se zákony
lidskými i božskými.
Ačkoli dění provází tragičnost, do vyprávění se vkrádají
groteskní prvky jako doklad absurdit, které provázely bezcitné
budování prý nejspravedlivějšího společenského řádu. Například
směšné pojetí vojenského prostředí odkazuje na obraz
vykreslený Tankovým praporem nebo Černými barony. Nezbývá než
připustit jisté zjednodušování, snaha postihnout co nejširší
okruh problémů vedla místy k poskládání příběhu bez ladu a
skladu, tak trochu ve stylu Čapkovy pohádky o tom, jak pejsek
s kočičkou pekli dort.
Hrušínský se zde představuje jako rázovitý moravský vesničan,
jehož vnuk za trest i pro výstrahu narukuje k pracovním
jednotkám. Herec své promluvy člení do ostře oddělovaných
úseků, práce s hlasem i slovy převalovanými na jazyku
prozrazuje mistrovství, avšak přece jen postřehneme klišé,
trpné spoléhání na postupy mnohokrát již osvědčené.
Tichá bolest vypovídá o trnitých zákrutách, které se zvolna
vytrácejí z povědomí. Je cenné, že burcuje proti takovému
zapomínání. A nic na tom nemění ani fakt, že v době
premiérového uvedení v kinech divácky propadla.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
