|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Fantom televize
Jednoho dne se na naší televizní obrazovce objevil hlasatel
celý rudý. Mysleli jsme si, že se dal na pití kvůli zprávám,
které musí denně číst, a že ho časem vystřídá některý kolega,
který je abstinent. Když se však ve večerních zprávách
dostavil do studia ministr telekomunikací celý žlutý, pojali
jsme podezření, že vadný je náš přístroj.
Zatelefonovali jsme firmě, která nám poslala odborníka. Muž
přišel, zapnul televizi, chvilku se díval na skupinu fialových
novinářů, kteří diskutovali o škodlivosti nadměrného sledování
televizních programů, a pak nám řekl, že bude třeba vyměnit
několik součástek, aby se na obrazovce objevili opět běloši.
Otevřel brašnu, připravil si nářadí, ale pak se podíval na
hodinky a omluvil se, že nemůže s opravou začít, protože za
okamžik poběží Dallas.
Když si všiml našich udivených obličejů, vysvětlil nám, že
tenhle díl je velmi důležitý, protože J. R. v něm zřejmě
podvede jednoho petrolejáře o několik milionů dolarů.
„Zajímá mě o kolik,“ dodal, když si sedal na gauč.
Žena mu nabídla kávu, a když si zapálil cigaretu, přinesla mu
popelník. Protože jsme ho nechtěli rušit, šli jsme si po
svých. Po hodině nás zavolal do pokoje, aby nám poskytl
přehled o posledním vývoji událostí v Dallasu. Sdělil nám, že
J. R. nejenže vzal toho chlapíka o dvacet milionů, ale dokonce
podplatil jeho právníka, takže jeho konkurent nemá v příštím
dílu u soudu šanci.
Protože se začal opět přehrabovat ve své brašně, nechali jsme
ho raději zase o samotě, aby se na opravu mohl lépe
soustředit. Když jsme zaslechli z pokoje hlasitou hádku, šli
jsme se podívat, co se děje.
Jakmile jsme vešli do pokoje, dal muž prst na ústa. V televizi
běžel seriál o miliardářích v Coloradu. Fialový boháč hrozil
zelené blondýně, že ji vydědí, jestliže nepřestane chodit
s namodralým Jackem.
Opustili jsme místnost po špičkách.
Když jsme zaslechli hlasitou hudbu a pochopili, že pořad
skončil, sešli jsme se znovu v pokoji. Pouhý pohled nám stačil
k tomu, abychom se přesvědčili, že náš muž to s prací myslí
vážně. Měl v ruce šroubovák a nějaký měřicí přístroj. Pak se
však podíval na hodinky a musel bohužel práce opět nechat.
„Vůbec jsem si neuvědomil že už je půl šesté. To už bych
nestihl seriál na dvojce,“ vysvětloval.
O chvíli později jsme zaslechli z pokoje sténání. Běželi jsme
se podívat, co se stalo. Obávali jsme se však zbytečně.
Opravář seděl pohodlně na gauči a díval se, jak umírá nějaký
lupič, kterého zastřelil jakýsi šerif. Protože zrovna vysílali
reklamu na nové televizory, směli jsme toho využít k malé
přestávce. Než žena přinesla čaj, stačil si opravář
zatelefonovat domů a ověřit si, zda jeho žena ví, že za deset
minut začíná science-fiction.
Svačina proběhla rychleji než jindy. Marťani dovedou být svou
dochvilností dost bezohlední.
Snažil jsem se pak soustředit na práci, ale nebylo to snadné.
Ačkoli jsem zavřel dveře, zvuk laseru pronikl i do mé
pracovny. Když program skončil, sdělil nám technik, že Marťané
dostali od našich zase na frak. Pak se zeptal, zda si může
znovu zatelefonovat. Samozřejmě jsme mu vyhověli. Volal do
podniku, aby si ověřil svůj pracovní program na druhý den.
„Zítra ve čtyři? To je vyloučeno. Ne, ve dvě to nejde, protože
jsem u toho doktora, co má rozbitou anténu. Snad u něho stihnu
tu detektivku... V jedenáct jsem u té vdovy, co ji zlobí zvuk.
Musím to rychle opravit, protože se pak spolu chceme dívat na
kreslené grotesky s Tomem a Jerrym. Ne, to by nešlo
přehodit... Kromě toho má ten inženýr jen černobílou
televizi... Posledně jsem kvůli tomu musel jít s jeho ženou
k sousedům...“
Když opravář dotelefonoval, usedli jsme všichni tři k večeři.
Chtěl jsem se podívat na zprávy, ale muž potřeboval na jiném
kanálu zjistit, kdo je vrah. Měl radost, protože od začátku
tušil, že je to Anthony Perkins.
Po večeři se chtěl hned pustit do práce, vzal dokonce do ruky
kleště, ale zapískaly mu hodinky, což byl signál, který mu
připomněl, že začíná seriál z nemocnice.
„Hildě mají dnes brát slepé střevo,“ vysvětloval nervózně při
kávě.
Zatímco běžely úvodní titulky, stačil nám děj třicátého
třetího dílu odvyprávět. Dozvěděli jsme se, že operaci provede
profesor Hagenbutten, který přestal v předminulém díle pít a
začal chodit se sestrou Sigrid, ačkoli má dítě s gynekoložkou,
doktorkou Friedou, a to už od šestadvacátého dílu.
Omluvili jsme se, že se nebudeme dívat, protože máme ještě
nějakou práci. Slíbil, že nám poví, jak to dopadlo.
Když v půl desáté seriál skončil, nalezli jsme ho v pokoji se
svěšenou hlavou.
„Co se stalo?“ zeptali jsme se.
„Hilda...“ vzlykl.
Pochopili jsme, že operaci zřejmě nepřežila. Snažili jsme se
ho nějak utěšit, ale nebylo to nic platné. Přiznal, že měl
Hildu rád už od prvního dílu a že si také nedovede představit,
co si teď počne urolog Wolfgang s těmi třemi dětmi. Byl
v takovém stavu, že v práci nemohl pokračovat.
Doprovodili jsme ho k autu. Když nasedal do vozu, vyslovil
podezření, že vinen je zřejmě doktor Hans, který dal Hildě
příliš silnou anestezi. Chtěl se prý profesorovi pomstít za
to, že mu chodil s manželkou.
Televizi odvezli druhého dne dva opravářovi kolegové. Spěchali
zřejmě proto, že právě běžel detektivní seriál Derrick.
Když nám vedoucí firmy po několika dnech zatelefonoval, že pro
nás má velmi špatnou zprávu, lekli jsme se, že se něco stalo
našemu opraváři. Vedoucí nás ujistil, že je v pořádku a že si
po pohřbu Hildy vzal krátkou dovolenou.
Šlo o naši televizi. Nepřežila, podobně jako Hilda, složitou
operaci.
Ačkoli jsme to nedali najevo, byla to jediná špatná zpráva,
která nás v poslední době potěšila. |
