Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka

Kapitalismus postkomunistický?

Našinec, který léta denně zažíval nedostatky státně socialistického systému, jeho těžkopádnost, ekonomickou nedostatečnost, o omezování občanských svobod a ostatním ani nemluvě, si jen stěží dovede představit, že evropské země na západ od železné opony z tohoto systému měly strach. Ne snad z vojenské konfrontace, toto nebezpečí od druhé poloviny padesátých let už prakticky neexistovalo, ale z toho, že by se pro jeho občany v případě rostoucích společenských konfliktů mohl stát žádoucím politickým systémem. Těžko uvěřit? Ovšem viděno zvenku mohl socialistický systém pro některé skupiny obyvatel na Západě ve svém rovnostářském charakteru, zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které mělo odstranit vykořisťování člověka člověkem, ale i v proklamované rovnoprávnosti žen a mužů takové přednosti mít. Mnohé levicově orientované společenské skupiny na Západě si zkrátka socialistický systém idealizovaly právě tak, jako my kapitalistický, v němž jsme, takříkajíc přes berlínskou zeď, viděli všechny krásy světa.

Na to, co pochopil jako výzvu, reagoval kapitalismus se sobě vlastní flexibilitou: obava ze socialismu se stala jednou z hnacích sil při vytváření reformy kapitalistického systému, která vešla do dějin ekonomiky pod názvem sociální tržní hospodářství nebo také rýnský kapitalismus a nejplněji byla realizována právě v západním Německu, což mělo své důvody i v jeho  rozdělení mezi dva politické systémy. Jeho cílem bylo důslednou sociální a tarifní politikou a řadou dalších opatření dosáhnout participace širokých vrstev obyvatelstva na společenském blahobytu a jejich zvýšenou kupní silou garantovat hospodářský růst, zajistit tím také sociální mír a ukázat, že lepšího sociálního postavení mohou spodní společenské vrstvy dosáhnout i beze změny systému. Byl to právě tento ekonomický model, který NSR zajistil čtyřicetiletou hospodářskou i společenskou stabilitu fungující demokracie. A tato stabilita německé společnosti umožnila i kritickou sebereflexi její temné národně socialistické minulosti.
Tato rovnováha soutěže dvou systémů se, aniž jsme si toho byli dostatečně vědomi, prudce změnila v listopadu 1989 rozpadem socialistického bloku.
Pro země střední a východní Evropy znamenal tento historický zlom osvobozeni od jha totalitních režimů a postupný, ne vždy jednoduchý návrat do rodiny demokratických států. Kapitalismu ale, jak se zdá, tato ztráta konkurence právě neposloužila. Neobyčejně urychlila proces globalizace, pro nějž se teď celý svět stal tržním prostorem, v němž se prudce rozvíjející finanční kapitál mohl bez odpovídající regulace a kontroly řídit jen svými vlastními zákony a sledovat především cíl rychlého hromadění zisků. Hluboká finanční krize, kterou právě zažíváme, je toho důsledkem. Rozevírat se ovšem v řadě klasických západních kapitalistických zemí začaly i nůžky mezi chudými i bohatými, s růstem velkých majetků začalo přibývat chudých a zvyšuje se počet takzvaných working poors, pracujících chudáků, kteří vydělávají tak málo, že jim platy musejí být na existenční minimum doplňovány sociálními dávkami z veřejných prostředků. Toto narůstání sociální nerovnosti může demokratická společnost ovšem sotva akceptovat, a je proto stále ostřeji kritizováno i ekonomy. Staví kapitalistický systém před zatěžkávací zkoušku, dokáže-li pro aktuální sociální problémy, mezi které patří i vysoká nezaměstnanost, najít řešení sloužící celé společnosti.



  Fantom televize        
  Jak to vidí Ivan Kraus
 
  Dělníci i dandyové...     

  Pořiďte si        
 
  Mexický večer u Šimona a Judy     
  Navštivte