|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Sladce lepivé, místy peprné
„Jsem alkoholička, které se to vymklo...“ Koho si pod tímto
konstatováním představíte? Každý určitě aspoň jednu ženu. Ta,
kterou v Českém rozhlase 2 – Praha představila desetidílná
četba na pokračování, se jmenuje Bohumila Nováková a útlou
knížku Medovina s pepřem vydala jako soukromý tisk, takže ji v
běžné distribuci neuvidíte. Pod pseudonymem Bóža Mac Nováková
se skrývá žena, která na prahu šedesátky sepsala své zážitky z
protialkoholní léčebny. „Nesuďte mě, prosím, a nepočítejte
chyby, psala jsem to ze srdce a od srdce a protože nejsem
žádná spisovatelka, berte to, jak to je. Vaše Bóža,“ napsala
autorka do úvodní dedikace. Chcete-li knížku přežít, musíte
zatnout zuby, stejně jako to musela udělat Bóža při své léčbě.
Ona se mohla vrátit do života, my se jako posluchači vracíme k
rádiu a sami nevíme proč.
Stylem vyprávění jsme kdesi mezi příběhy z časopisu Nový
prostor, terapeutickým deníkem, nápodobou Betty MacDonaldové a
permanentním dialogem mezi „lepším a horším já“, jak autorka
své alter ego nazývá. Kompozice sledu impresí, historek,
vzpomínek, popisů, sebereflexí a dialogů velmi volným tempem
vede posluchače terapií od prvních okamžiků na nemocničním
oddělení po otravě alkoholem, přes nástup léčení až po nový
život v abstinenci. Upřímně – místy je vyprávění k uzoufání
užvaněné, například když stárnoucí žena popisuje potíže se
svou chatrnou fyziognomií nebo odpor k otužování. O něco dál
se však motiv zopakuje, nasvícen náhle sebeironií, poměřen
jiným problémem, který se v průběhu léčby alkoholismu objevil.
Neční z toho žádný záměr, tak to Bóže prostě vyšlo, a to je
zřejmě to, co nás nutí poslouchat pořád dál, přestože tušíme,
že se žádných větších překvapení nedočkáme. Vedle řady
literárních klišé se vždy vynořil nějaký klenot, v každém díle
aspoň jeden. Anatomicky přesný popis postupného pádu do
závislosti. Groteskní portréty spolupacientek. Stylisticky
třeba neobratné, ale dojemné vnitřní monology. Když jsou
autentické záznamy z terapií postaveny vedle intimních
vzpomínek na děti, manžela a rodiče, je najednou zřejmé, proč
se autorka ke kořenům svého života probírá tak pracně a místy
zdlouhavě. Není asi snadné v labyrintech alkoholikovy mysli
zachytit tu nit, která vede k sobě samému, tomu původnímu.
Redaktor Pavel Kácha, režisér Petr Mančal a herečka Růžena
Merunková nechali Bóžu takovou, jaká je. Mohli vzít ostrou
tužku a škrtat, užít mrazivou hudbu a dramatizovat, zvolit
jinou hereckou stylizaci a bavit. Nabídli k poslechu text,
který neaspiruje na žádnou literární cenu, zato může být mnoha
lidem v lecčem povědomý a snad ku prospěchu. Každý večer po
desáté jsem přemýšlela, kolik z posluchačů má v ruce svou
každodenní nevinnou dávku alkoholu. |
