|
|
 Václav
Cílek,
geolog, esejista, překladatel
V Radioservisu právě vychází výběr vašich komentářů z pořadu
Jak to vidí. V předmluvě píšete o svém vztahu k Českému
rozhlasu a vysvětlujete, proč je podle vás nenahraditelný.
Uvádíte například, že kromě něj není žádné jiné médium, které
by člověku umožnilo klidný soustředěný tok vyprávění. A
poznamenáváte, že posluchači rozhlasu čtou asi spíš knihy,
kdežto diváci televize asi spíš časopisy. To je možná sice
trochu zobecňující, ale přesto trefná zkratka.
Rozhlas má to štěstí, že je jistou částí společnosti považován
za méně zajímavého sourozence televize. Samozřejmě zcela
neprávem. V televizi často vidíte úplně hloupé pořady, které
ovšem mají velkolepé balení – světýlka, hejblátka, předtočený
smích. Ale když skončí, marně se ptáte, o čem to vlastně bylo.
U rádia je prvotní důraz na obsah sdělení. Rádio je skutečně
bezvadné v tom, že dá člověku prostor k souvislému,
nepřerušovanému povídání. Jistě existují lidé, kteří jsou
unaveni slovem po dvou třech minutách, ale mnoha z nás naopak
dlouhodobější kontakt prostřednictvím hlasu vyhovuje. Dnes je
třeba všechno říci rychle. A rádio je poslední médium, které
poskytne relativně rozumné množství času – mimo jiné k tomu,
aby se vysvětlilo, že každý jev nebo proces má řadu výjimek,
které mohou hrát v určitých podmínkách důležitou roli. Tak,
jak se věci obvykle vykládají, to vypadá, že výjimky
neexistují, že vše je buď černé, nebo bílé. Ale výklad řady
jevů obsáhne dejme tomu osmdesát procent a těch zbylých dvacet
procent, často nejzajímavějších a nezřídka klíčových, spadne
pod stůl. Tahle daň za rychlost se platí v Českém rozhlase,
respektive v některých jeho pořadech, v menší míře než jinde.
Hornické učiliště, vysokoškolská studia v oboru ložisková
geologie, tatínek geolog u naftových dolů, maminka botanička –
a vy ředitel Geologického ústavu AV ČR. Jablko skutečně
nepadlo daleko od stromu. Ale kde se v člověku, od kterého by
se čekalo exaktní vyjadřování, vzalo tíhnutí k poezii, k
filozofii, k esejistice, k jazyku příměrů?
Vždycky jsem rád četl a neselektivně jsem do sebe nasával
vědomosti z různých oborů. Zároveň bylo příjemné mít rodiče,
kteří toho hodně věděli o přírodě z různých pohledů. Druhá věc
je, že jsem sedm let pracoval v Centru teoretických studií,
kde byli hlavně filozofové patočkovského ražení. Tam jsem
získal cenné zkušenosti s vědními disciplínami, které jsem
nestudoval, ale které jsou mi z nějakého důvodu sympatické:
nazval bych to ochutnávkou možností, které poskytují jiné
obory, než jaký jsem si zvolil já. Ale vaše otázka je
příznakem daleko zásadnějšího problému. Pro mne je rozhodující
to, čemu říkám práce s esencemi: člověk se nesnaží detailně
znát celý obor, ale pochopit, v čem se skrývá jeho podstata a
v čem se váže na podstatu jiných oborů. To je ale často
vnímáno jako něco podřadného. Dnes ve vědě vládne obrovitá
specializace. Vědci mají pevně stanovené teritorium, které
nepřekračují, což jim umožňuje vyhnout se rizikům. To já dělám
běžně, a proto dostávám „přes čumák“. Ono to jistě souvisí s
takzvanou popularizací vědy. Dlouho jsem byl za ni napadán,
protože se soudilo, že kdo neumí vědu, dělá její popularizaci.
Popularizátor byl automaticky považovaný za něco méněcenného a
řada lidí to tak bere dodnes. Já jsem si to sám pro sebe
vyřešil, kritiky jsem ustál a snažím se nedělat moc velké
chyby.
Řekl jste, že syntéza se bere jako něco podřadného. Proč? Je
schopnost přesahu, vnímání v souvislostech skutečně vědecké
kacířství, která hrozí ztrátou pevných metodologických
kritérií? Anebo je to začátek cesty, která je nutná, aby věda
neztratila smysl a funkci?
Věda musí obohacovat život společnosti, to znamená mimo jiné i
říkat, k čemu je takzvaně dobrá, tedy musí sama sebe
popularizovat, nebo zanikne. Anebo zůstane jen jako nástroj ke
zvyšování zisku producentů aut nebo televizních obrazovek. K
této deformaci už dochází. Často slyším: Věda je to, co
přináší užitek. Ale ona je zároveň tím, co obohacuje náš
život. A to není měřitelné finančně, aspoň ne bezprostředně.
Pokud chce věda, tak jak se vytvořila v tisícileté evropské
tradici, přežít, musí mít své emisary, kteří vykukují zpoza
jejích hradeb a zvěstují, co se uvnitř vlastně děje. A protože
vědeckých disciplín je hodně, jsou jejich vyslanci dvojího
typu: jednak „překladatelé“ nějakého oboru, třeba astronomie
nebo botaniky, do srozumitelného jazyka. A pak je tu ještě
druhá možnost, ke které tíhnu já– a to je propojování více
věd. Říká se tomu interdisciplinarita, jinými slovy hledání
něčeho „mezi vědami“, ale mně se víc líbí transdisciplinarita,
tedy jakási syntéza. Já se cítím být syntetikem v tom smyslu,
že se snažím pochopit, k čemu výzkum v oborech, které sleduji,
vede. Například klimatická změna je jistě záležitostí
přírodních cyklů, svou roli hrají bezesporu také lidské vlivy,
a je to také věc našeho vztahu k přírodě, tedy i přístupu
politiků, kteří rozhodují o naší společné budoucnosti, a tak
dále. Takže pokud se chci vyznat v proměnách klimatu, musím
vzít v úvahu nejen přírodní vědy, ale také sociologii,
politologii, psychologii, historii, filozofii.
Vede vás k tomu snaha dobrat se co nejméně zkreslených soudů,
tedy ideál každého vědce?
Jistě, ale je třeba říci, že i každá syntéza je nutně
subjektivní. Vybíráte fakta určitým způsobem, který odráží
vaši zkušenost. Ale stejně má tohle kráčení do neznáma smysl,
protože rozšiřuje sémantické pole, v jehož rámci se o věci
debatuje. Ve veřejném prostoru se pak objeví nový způsob
formulace určitých problémů, pohledu na některé věci. Ty se
časem dostávají do kolektivního vědomí, stávají se součástí
veřejné debaty.
Příkladem takového pohledu je pro mne vaše úvaha o okouzlení
zaalpských umělců slunnou Itálií. Nebyl to jen odkaz antiky,
ale docela obyčejný čistý vzduch bez věčné příměsi sazí,
typických pro „civilizaci uhlí“, ve kterém barvy vypadaly tak
jasně... Tenhle druh úvahy, spojující faktory z různých
odvětví lidského poznání, je specialistům, zdá se, až na
výjimky odepřen.
Jedním z důvodů je to, že společenské vědy mají snahu hromadit
výpovědi o výpovědích. A točí se tím pádem v kruhu. Mně
vyhovuje chytit se hmotné kultury a udělat z výsledku
pozorování jednoduchou výpověď. Mám rád věci, které jsou
zakotvené ve hmotě, v tváři krajiny, v architektonických
prvcích. A z toho teprve vycházím dál.
Milan Pokorný
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. září. |
