|
|
Ta řeka dětství, mládí mého
Jsou dvě místa, která se přetahovala o tvůrčí pozornost
básníka, dramatika a překladatele Františka Hrubína, od jehož
narození letos uplyne sto let – a to rodná Praha, ve které
Hrubín prožil většinu života, a jihočeský Chlum u Třeboně, kam
pravidelně od padesátých let zajížděl na letní byt. Ale nad
nimi a skrze ně prosvítalo Posázaví s obcemi Lešany, Břežany a
kopcem Běsná. Zvlněná krajina Hrubínova rodu a kraj jeho
dětství a dospívání. Výročí narození tohoto velkého českého
básníka bude stanice Vltava připomínat hned několika pořady.
 František
Hrubín se narodil před sto lety, 17. září 1910, v Praze na
Vinohradech, v činžovním domě v Balbínově ulici, tedy v těsné
blízkosti dnešní budovy Českého rozhlasu, ale mladá rodina se
odsud musela přestěhovat v roce 1914. Tatínek budoucího
básníka narukoval na frontu první světové války a jeho žena
Anna se dvěma chlapci, čtyřletým Františkem a jednoročním
Josefem, z existenčních důvodů opustila město a uchýlila se na
venkov, do chalupy v Lešanech, kde tehdy žil její otec.
Posázaví
Hrubínovi tam bydleli ještě čtyři léta poté, co se Annin
manžel a tatínek obou chlapců v roce 1919 vrátil z bojišť. Pro
Františka Hrubína, který v Lešanech ještě za mocnářství začal
chodit do obecné školy, to byl čas silných dětských prožitků,
poznamenaných dlouhým čekáním na otcův návrat, klukovských
dobrodružství a vrůstání do krajiny: blízká řeka Sázava,
Pěnkavský jez, atmosféra otcových rodných Břežan, tety a
tetky, svérázní sousedé, vzdělaný strýček profesor, stůl,
petrolejka, zahrada, bludné balvany v polích, starý jilm u
stavení, křesťansky prožívaný liturgický rok, umírání, rození,
ohroženost za první války i za druhé, kdy bylo celé území
vystěhováno pro výcvikový prostor jednotek SS, ale také ranná
četba a první erotické zkušenosti. To vše intenzivně
zabydlovalo Hrubínovu krajinu dětství a jinošství,
rozechvívalo prožitek rodiné pospolitosti. A jak si povšiml
literární historik Jiří Opelík: „U nikoho jiného neprostoupila
krajina rodu samo dílo s takovou intenzitou a v návratných
vlnách tak ustavičných a nikomu jinému se nesoustředila
krajina dětství do detailů tak bodových. Hrubínovi se krajina
rodu nikdy neproměnila v pouhou a statickou přírodní
rekvizitu, nýbrž mu byla mnohovrstevnatým prostorem, zároveň
hmotným i duchovním, kumulující několikerý čas a bezprostředně
sousedící s kosmem.“ Ano, posázavský topos nacházíme v celém
Hrubínově díle. Od raných básní, kde se vynořují peřeje
v řece, louka, cikády, polní cesty, borovicový les i vítr,
přes prozaickou knihu U stolu, naplněnou bohatou smyslovou
konkrétností a bilanční prózu Zlatá reneta až po vrcholné
básnické skladby Romance pro křídlovku, Černá denice a
Lešanské jesličky. V nich je krajina zabydlená venkovskými
osudy i baladickými příběhy, lyrický tón je nakřáplý prožitkem
prchavosti a způsob kompozice prozrazuje Hrubínův neobyčejný
dramatický talent.
Hučící Sázava
 Je
léto roku 2010. Vyjíždíme autem z Balbínovy ulice, rodného
Hrubínova koutu, směr Lešany. S námi vyráží básníkova dcera,
překladatelka Jitka Minaříková-Hrubínová. Na otázku, proč nemá
její otec na rodném domě pamětní desku, mávne rukou, že desky
přece nejsou důležité. Odbočujeme z dálnice a míjíme Jílové,
kudy v srpnu 1834 procházel směrem k Benátkám Karel Hynek
Mácha s přítelem Štrobachem a kde se na konci války skrýval
František Halas. Odbočujeme na Krhanice a zastavujeme za
mostem u řeky. To je brána do Hrubínova kraje. Sázava je
v tomto čase prudká a nesmlouvavá. Rozvodněný a kalný proud
zaplavuje vrby na obou březích, jindy trčící balvany teď
spolykal jak bonbony. Jitka Minaříková ukazuje, kde se tu
s otcem koupali a prolézali peřeje, kde býval přívoz a dům
převozníkův (ten tu stále stojí, přilepen ke svahu) a kudy
odtud vedly pěšiny přímo do Lešan. Řeka zlověstně hučí a my
můžeme básníka lyricky vyvolávat z jeho verše: Sázava, / ta
řeka dětství, mládí mého! / Držela se mých lýtek hubených, /
když brodila se k slunci.“
Lešanská hospoda pro svatou rodinu
Lešany jsou obcí roztroušenou do oblouku, který narušuje nová
výstavba. Na jednom konci stojí hospoda, kde se dříve říkalo U
Žižků a ze které pochází Hrubínova fotografie: zasněný a
opálený dvacetiletý mladík s vysokým čelem, bujnou vlnou
vlasů, skráněmi sholenými otcovou břitvou a se světáckým
knírkem tu stojí u pípy. Výčep voní koprovou omáčkou, píše se
léto 1930. Je to čas jeho prvních básnických pokusů (za tři
roky mu v Melantrichu vyjde prvotina Zpíváno z dálky a Šalda
bude o něm hovořit jako o tichém extatiku a mámivém melodiku),
ale také prázdnin, kdy se stará o dožívajícího břežanského
dědečka, poznamenaného mrtvicí, bláznivě miluje patnáctiletou
Terinu od kolotoče a je sváděn prsatou Tonkou ze vsi. Před
několika týdny byla pouť v Lešanech (15. června) a teď se
„světští“ přesunuli do Netvořic, kde pouť vypukne 15. srpna.
Hrubín tam běhá za Terinou polní cestou pod Běsnou. Na té
fotografii má ruce frajersky v kapsách, sako volně zapnuté na
jeden knoflík a celý ten postoj je svědectvím přerodu jinocha
v mladého muže, který prožívá bouřlivou iniciaci: „Z propadlé
světnice vane ven / takové prázdno a takové ticho, / že mých
dvacet let, dvacet zlatoploutvých ryb, / kdykoli zabloudí
v ten ponurý kout, zčerná.“ A podivuhodnou shodou okolností se
tato hospoda stane důležitým dějovým prostorem v poslední
Hrubínově básnické skladbě Lešanské jesličky. Závějemi
putující Josef Padevět s ženou Marií si tam poručí láhev
žitné. Teď je však dopoledne a hospoda má zavřeno. Ani svatá
rodina by se nedobouchala.
Věrná paměť stolu
Uprostřed Lešan stojí patrová škola, ve které se „Antí“
Hrubínů učil číst a psát pod vedením upjatého řídícího učitele
Klinkery a obdivoval spolužáka Honzu Kolaříka, který pro
pravidelné pozdní příchody dostával rákoskou a pyšně pak
klukům ukazoval rudé pruhy na dlaních. Opodál školy ční
venkovský zámek, který z ruiny znovu povstává v dominantu
místa. A za vysokou zámeckou zdí, kterou „Antí“ s Kolaříkem
přelézal, aby si v zahradě „típl“ hrušky, se krčí nenápadné
stavení s vraty a mohutnými jilmy, jejichž kořeny dům
nadzvedávají. Kdyby nad poštovní škvírou nevisela jmenovka „F.
Hrubín“, málokdo by usoudil, že toto místo vstoupilo do české
literatury tak intenzivně. Domek básníkových předků (z
maminčiny strany), jeho dětství i zralosti. Boční brankou
vstupujeme na zatravněný dvorek. Po pravé straně špýchárek,
kde si „Antí“ zalézal a četl své první knihy, stará studna,
citlivě zastřešené zápraží, v domě dávné Hrubínovy knížky
z dětství (Verne, May, Erben), na stěnách několik historických
fotografií a pod okny v rohu stůl. Dřevěný stůl, stoletý,
pevný, tichý pamětník v dopoledním světle. Onen středobod domu
i vesmíru, kolem kterého se scházejí mrtví, současní i ti
budoucí Hrubínova rodu. Stůl jako relikvie ze starých časů a
hrdina Hrubínovy stejnojmenné knížky U stolu, která začíná
podmanivým obrazem: „Přejel jsem prsty po sukách a letech na
desce do bíla vydrhnuté. (...) Cítím hladké suky v prstech.
Tak, zrovna tak jsem je cítil v prstíkách, když jsem je
sliníval a maloval na nich kolečka a čárky. Ten stůl má paměť
dalekou a věrnou, jakou mají jen rody cvrčků, černé krby a
borovice v háji.“
 Zahrada
a pravěké obětiště
V členité a rozložité zahradě za domem je možné se ukrýt nebo
snít. Mohutná jabloň s poslední zelenou větví odkazuje na
Zlatou renetu, Hrubínovu autobiograficky laděnou básnickou
prózu z roku 1963, ve které padesátiletý knihovník Jan
přichází do posázavské krajiny svého mládí a v této chalupě a
zahradě prožije večer a noc účtování se svým dosavadním
životem. Ochutnáváme drobná letní jablíčka. Vybaví se mi jiná
básníkova zahrada, ta v Petrkově u Reynků, kde bylo také možné
se skrýt před agresivním světem. Hrubín kdesi vzpomíná, jak
právě na této zahradě četl v květnu roku 1958 Otomaru Krejčovi
a Karlu Krausovi jednu z verzí divadelní hry Srpnová neděle.
Tady básník nalézal prostor harmonie, který tišil bolesti duše
a zaháněl démony. Staré stromy se proplétají do nových
konfigurací, vrba vsazená básníkovou rukou a později podťatá
bleskem za bouře znovu vyrašila, v jednom místě se krčí
dřevěný včelín a pod remízkem trčí obrovské balvany,
připomínající želvy či pravěké obětiště. Večer, když se vrátím
domů, zalistuji v Hrubínových básních: „Stojíme na obětním
kameni, / vrženém z mytického hvozdu / do lešanské zahrady, do
zahrady uprostřed Čech, / stojíme na kameni, který lidské ruce
/ před tisíciletím opracovaly k tajuplným obřadům.“
Běsná – hnát obryně
Cestou do sousedních Břežan míjíme hřbitůvek ruských vojáků
(prý se tu na konci války otrávili lihem či benzinem, kdo ví?)
a pomník padlým z první světové války, kde čteme také jméno
Hrubínova strýce. Břežanský domek dědečka Josefa Hrubína je
dnes přestavěn k nepoznání, ale někde tady ho na čerstvý letní
vzduch vodil jeho vnuk, kterému dědeček říkal v pomatení
smyslů: „Ty mládneš, Marvanko!“ Stoupáme pak po klikaté
silnici směrem do Netvořic. Na chvilku zastavujeme a
rozhlížíme se. Pod námi se v letním světle na chvíli „zadrhla“
celá krajina, kterou jako by na uzdě držel tajemný kopec
s chocholem lesa. Je to ona mytická Běsná, která je snad
nejčastějším krajinným motivem Hrubínových textů. Jednou mu
připomíná „zkamenělé křídlo“, podruhé „zasněžený hnát,
v koleně ohnutý, který vystrčila ze země starodávná obryně“,
jindy „tiché dobré dobytče“. Hrubínova dcera připomíná, že
kdysi kolem Běsné chodily všechny pohřby z Břežan a Lešan.
Netvořická pouť
Netvořice jsou městysem s kostelem, svažitým a sympaticky
venkovsky zatravněným náměstím, které je teď zabydleno
kolotoči, houpačkami a střelnicemi. Za dva dny, na svátek
Nanebevzetí Panny Marie, se tu bude konat slavná pouť a my
mezi klimbajícími kolotočáři hledáme tvář Teriny a Viktora
z Romance pro křídlovku. Hospoda Na radnici stále funguje,
projdeme uličkou, vrzne branka a ocitáme se na hřbitovním
poli. Jitka
 Minaříková
nás vede k hrobu rodu Novotných a Hrubínů. Zlatavá písmena na
pomníku se ztrácejí v lesku mramoru, z náměstí prudce zazní
pouťová melodie, která musí vzbudit všechny mrtvé, a František
Hrubín ví, že „pohřební vůz zajede do stínu javorů podle bílé
zdi, za níž přehlédneš husto křížů a pomníčků. Všichni si
oddechnou, jako už by byli v Netvořicích na náměstí, v chladné
klenuté pivnici Na radnici.“
Kámen na hrob
František Hrubín zemřel 1. března 1971. Když byl o pár dní
později pohřbíván na pražském Vyšehradě, teskně se nad
hřbitovem nesl zvuk křídlovky, na kterou hrál básníkův známý z
Lešan. A na hrob mu dcera položila omletý žulový buližník,
vejcovitý kámen vylovený ze dna jeho milované Sázavy, o kterém
dávno před smrtí napsal: „Objímám rukama kámen na dně peřejí,
proud s ním nehne, a nechávám se neviditelnými dlaněmi vodních
víl pleskati do zad, do paží, do lýtek. Pak se kamene pouštím,
proud mě strhuje a tlačí břichem k velrybí skále.“
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Miloš Doležal |
