|
|
 Nemrtvý, nebo stále živý?
Když
v roce 1897 vydal do té doby poměrně neznámý autor několika
povídek, jednoho románu, novinových článků a divadelních
kritik Bram Stoker svůj román Dracula, nikdo netušil, že
vytvořil jedno ze stěžejních děl světové hororové literatury.
Díky četným reedicím, překladům do řady jazyků, ale především
zásluhou mnoha filmových a divadelních adaptací se příběh
krvelačného a nemrtvého hraběte žijícího na tajemném hradě
v Transylvánii stal skutečně nesmrtelným dílem, ke kterému se
– ať už se zalíbením v jeho přízračné hrůzostrašnosti, či jen
s lehkým úsměvem nad jeho naivitou – vracejí další a další
generace čtenářů, diváků a posluchačů. Ti poslední dostanou od
soboty 4. září příležitost vyslechnout si příběh nejznámějšího
upíra v podobě třídílné rozhlasové hry, kterou napsala Jitka
Škápíková a již uvede stanice Praha.
Do osmi let na lůžku
 V souvislosti
s návratem k románu o Drákulovi je na místě připomenout něco z
životopisných dat jeho autora. Většina statí, jež připomínají
Stokerův život, zmiňuje neblahou okolnost, která provázela
jeho dětství: do svých osmi let (narodil se v Dublinu v roce
1847) byl stižen jakousi záhadnou nemocí, která ho držela
neustále na lůžku. Jeho matka mu v té době prý vyprávěla
spoustu dávných a tajuplných keltských mýtů a legend. Ponurost
těchto příběhů se pak promítla do tvorby tohoto irského
spisovatele, zejména do atmosféry, kterou je prodchnut příběh
o Drákulovi. Lékaři považovali pozdější náhlé uzdravení malého
Abrahama (Brama) za zázrak. Faktem je, že poté začal žít
normálním životem, a dokonce se stal atletem a fotbalovou
hvězdou na Dublinské univerzitě, kde studoval historii,
filozofii a fyziku. Stal se později prezidentem tamní
filozofické společnosti a auditorem společnosti historické.
Transylvánie jak z mayovky
Od mládí toužil stát se spisovatelem, ale přesto přijal místo
úředníka. S touto životní dráhou byl ovšem brzy nespokojen, a
proto se vydal za kariérou novináře. Působil především jako
divadelní kritik. Poté, kdy se v roce 1878 oženil s Florencí
Balcomovou, která byla do té doby přítelkyní Oscara Wildea,
odstěhoval se do Londýna, kde začal na doporučení svého
přítele, herce Henryho Irvinga, pracovat jako herecký manažer
v
 London's
Lyceum Theatre. Působil zde následujících sedmadvacet let.
Předtím, nežli se pustil do práce na románu o Drákulovi,
strávil Stoker několik let studiem různých podob evropského
folkloru; pátral v mytologiích řady národů po motivech
spjatých s vampyrismem. Podstatnou část svého příběhu se pak
rozhodl zasadit do tehdy velmi odlehlého kouta východní
Evropy, do severovýchodního Rumunska. Dlužno podotknout, že
sám tato místa nikdy nenavštívil.
Zrod legendy
Třebaže Stoker dal svému příběhu klasicky přízračné romantické
kulisy, jimž vévodí šerosvit tajemného hradu v Karpatech,
přestože ve svém vyprávění zúročil všechny známé rekvizity
upírských legend (včetně detailně popsaných prostředků, jimiž
se lze upírovi bránit) a jeho román se tak stal postupem doby
sám o sobě legendou, je obecně známo, že jádro vyprávění o
Drakulovi má reálný základ. Předobrazem přízračného hraběte
žijícího v opuštěném koutě rumunské Transylvánie byla
historická postava Vlada III., knížete Draculy, vojvody
valašského. Žil v letech 1431 až 1476 a měl zvláštní zálibu –
zajaté Turky nechával popravovat narážením na kůl.
Román Drákula je ovšem zcela fiktivní, obsahuje kromě roviny
hororových scén také linii milostných příběhů a podobně jako
všechny pohádky je založen na souboji dobra se zlem, přičemž –
to jistě můžeme prozradit, aniž bychom tím ubírali příběhu na
poutavosti – láska a dobro zvítězí nad zlem a nenávistí. Jak
už to tak – aspoň v pohádkách – bývá.
 Divadlo
i rozhlas
Fakt, že Stokerův příběh o „nemrtvém“ upírovi je v pravém
slova smyslu nesmrtelný, dokládá prozatím poslední divadelní
premiéra, v níž byl příběh o Drákulovi uveden v polovině
června tohoto roku v Mahenově divadle v Brně. Autoři této
verze Drákuly – jak vysvětlují – usilovali o vystižení
„zvláštní oscilace příběhu mezi pokleslostí, laciností,
morbidností a heroickým zápasem všudypřítomného zla, jenž
probíhá neustále, zápasem, který zdánlivě nemohou lidé nikdy
vyhrát“.
Jitka Škápíková, autorka rozhlasové dramatizace příběhu o
Drákulovi, velmi zdařile využila základní princip Stokerova
vyprávění, které je psáno v podobě dopisů, deníkových záznamů,
telegramů a novinových zpráv. Zcela jiný rytmus a odlišné
vnímání času v rozhlasové hře přiměly autorku rozhlasové verze
koncentrovat příběh na nejdramatičtější sekvence. Tím
Stokerovu předlohu zbavila jisté rozvleklosti, kterou román na
dnešního čtenáře přece jen působí, a účinně tak budovat
vzrůstající napětí.
Režisér Petr Mančal realizoval předlohu s přesným vystižením
oné křehké hranice, která umožňuje vnímat Drákulu jednak jako
příběh plný rekvizit budících hrůzu, současně však jako
poněkud drastickou pohádku, kterou přijímáme s lehkým úsměvem.
Jiří Hubička, dramaturg |
