|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Den, který měl 33 hodin
San Francisco, úterý ráno, na displeji budíku je 5.49.
Překapávač dobublal, nalévám si kávu, rozhrnuji závěsy,
pootevírám okno. Muž bez domova. Navlečený v bundě, čepici,
popotahuje si padající špinavé rifle; klátivě se šourá někam,
kde… Dostane také ranní kávu? První muž v kraťasech, je 6.06,
jde jen v žabkách, s bílým ručníkem přes ramena, zahýbá
z Mission na Pátou. První žena v kostýmku. Popelářské auto.
Vychází slunce. Golden Gate Disposal & Recycling. První muž
v obleku, otevírá za chůze noviny. První japonští turisté.
Den předtím jsem nemohl odolat, abych chvíli nepsal ve výšce
11 km nad Kanadou, v rychlosti 890 km za hodinu, při 41
stupních Fahrenheita pod nulou. Měl jsem za sebou film, abych
necítil bolící záda. Avatar začal nad Atlantikem a skončil
soubojem Největšího padoucha s princeznou nad Hudson Buy.
Chvíli dumám nad tím, jestli si také někdo poprvé pustil
Avatara na malé obrazovce nacpané do opěradla sedačky
Boeningu. Večer to E. v sushi baru okomentovala stručně: podle
ní jsem film neviděl. To není film, kde by šlo o děj.
Pustil jsem si jazz, pak líbivou Kidjo, ale už mě ani nebavilo
vstřebávat tolik hudby. Ovladač zdánlivě nabízel nepřeberně
možností, ale na konci jedenáctihodinového letu měl už i
soused Fin obrazovku vypnutou a mechanicky seskládával karty v
mobilu. Nemohli jsme se dočkat, až přistaneme.
Už na letišti Schiphol jsem se začetl do Kunderova Janáčka. Je
to skvělý esej. Dotýká se mezi jiným nevyhnutelnosti mizení.
Toho, co řekneme. Toho, co prožijeme. Toho, co vyslovil náš
partner. Na příkladu dialogu z Hemingwayovy povídky Hills Like
White Elephants upozorňuje na prchavost času.
A pak poznámka o „idiotském sarkasmu“, když se zmíní o tom, že
skladatel Novák nechápal – podle Kundery – Janáčka. Kolik
„znalců“ umění umí upouštět sarkasmy! Kolik kýčovitých výkladů
nás atakuje. Kolik vykladačů špatně pochopí, o co spisovateli
či skladateli šlo. Kolik diváků zhlédne vypiplaný film jen
v opěradle sedačky? Někde hluboko pod námi se rozprostíral
Saskatchewan. Ukrajovali jsme z porce letu. Vyletěli jsme
kolem poledne z Nizozemí a budeme přistávat kolem poledne,
vlekouce s sebou zastavený čas.
Čas zastavený pro přemýšlení. Proto, abychom si všimli
zdánlivých banalit, například svých sarkasmů. Nebo toho, jak
se máme dobře. Už jen proto, že nemusíme žít na chodníku.
Proč jsem sáhl po Kunderovi? Určitě ta četba nějak s letem
souvisela. Ostatně, začíná cizokrajně: „Uprostřed Španělska,
někde mezi Barcelonou a Madridem...“ Přelétali jsme nad
zasněženými Skalistými horami a blížili se k Pacifiku.
Kundera píše, že vzpomínkami nečelíme zapomínání. Vzpomínky
jsou forma zapomnění.
Udělal jsem onoho druhého rána, kdy jsem nemohl kvůli časovému
posunu spát, pár fotek z okna. Co víc můžeme dělat? Budou mi
připomínat, jak se probouzel roh dvou ulic na druhé straně
zeměkoule.
Může se to zdát jen jako pár zaznamenaných, možná i ne zcela
souvisejících detailů. Ale je život ve své podstatě něco
jiného než všímání si právě jich? A přemítání nad nimi?
Psychicky vybaveni dost chabě – ale přece jen ne bezbranní (!)
– tu a tam vědomě čelíme tomu, abychom nezapomněli úplně
všechno. |
