|
|
Pod povrch věcí
V soudobé literatuře je Petra Hůlová jev „mimořádný“, jako
správný západní profesionál vydává knihu za knihou
v rozestupech poměrně pravidelných, a necizeluje stále totéž
téma. Zdálo se, že se našla hned svou sugestivní „mongolskou“
prvotinou Paměť mojí babičce. Teprve později, po
problematičtějším Umělohmotném třípokoji, sáhla Stanicí Tajga
znovu do prostředí, jež má k prvotině geograficky, zčásti i
etnograficky blízko – a zase kniha objevná, uhrančivá, téměř
dobrodružná.
 V
novém románu Strážci občanského dobra Hůlová překvapuje
nečekaným příběhem naší nedávné minulosti (?). Historie jsou
to obecně známé: přesídlení komunit do sídlištních měst, kde
kolektivistická idea se drolí realitou normalizačního
pseudosocialismu, vydělování skupiny aktivních lidí, kteří se
nesmířili, pak převrat, v němž se někteří idealističtí
protestanti ztratili, jiní avansovali, a hlavně: opory
dosavadních pořádků se zorientovaly nejrychleji a jako
novodobí kapitalisté rozkradli trosky chátrajícího
hospodářství a s ním ovládli i veřejný prostor. Jenomže:
zneužívaní lidé ztratili i ty dosavadní chatrné jistoty,
neumějí žít ve svobodě, jež se jim v krátké historické chvíli
nabízela. Komunita se polarizuje, vzniká napětí, jež hrozí
katastrofou.
Pozoruhodný úhel pohledu je dán povahou a myšlením vypravěčky
dějů, jež se posléze stává jejich protagonistkou. Tíhne ke
kolektivistickému idealismu, pořádkumilovnosti, kterou má pod
kůží z minulého režimu, nesmiřuje se s chaosem, v němž se
komunita „novoměsta“ rozštěpila na přizpůsobivé a
nepřizpůsobivé, vposled oddělené i skutečnou hranicí, jež dělí
sídlištní město do dvou ghett. Vytváří občanské hlídky,
rekrutované především z pracovitých Vietnamců s naivním
symbolem šátků z doby, kdy vládl jakýs takýs pořádek. Ale: to
vše věští blížící se apokalypsu, vyvolanou neřešenou
problematikou etnickou, národnostní, generační, sociální.
Jak číst tento román, nezvykle nazíraný optikou poraženého?
Rozhodně nikoli ideologicky, či na ose spravedlivosti či
nespravedlivosti režimu odcházejícího či přicházejícího. Neboť
co dnešního vlastně tkví v marně vytěsňované minulosti, a co
je plodem transformace? Hůlová má zjitřený smysl pro
nebezpečné pohyby, jež cítí kdesi pod blyštivým povrchem.
Výbuchy přicházejí nenadále.
Vladimír Karfík, literární kritik
Foto Jarka Šnajberková
|
