Číslo 28 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem.
Lukášem Vasilkem.

Dokumentaristické sbohem radaru…

Povězme si předem, že snímek Český mír, vzešlý ze spolupráce dokumentaristů Víta Klusáka a Filipa Remundy, je ve své narativní struktuře rafinovanější, než jejich syžetově prvoplánový Český sen. Směšnohrdinský příběh „neskutečného hrdiny“, amerického radaru v českých Brdech, je nesen groteskním nábojem, odpovídajícím místy poetice absurdního dramatu.

Toto drama se skrze svého absentujícího protagonistu (jenž rozpoltil české veřejné mínění dříve, než mohl započít svou reálnou existenci) odvíjí v zápase názorů a slov, do značné míry v intencích ducha filmů Karla Vachka, gurua této filmařsko-dokumentaristické generace. Český mír na rozdíl od Českého snu není již ztělesněním konceptuálního východiska, jakkoli i zde se stává fabulačním motorem improvizace. Těžištěm i vazivem „příběhu filmu“ se tak stává předkamerová realita na jeho počátku a střih na konci jeho realizace. Nutný předvýběr protagonistů a antagonistů se samozřejmě dokumentaristickými metodami v realizaci vyhraňuje. „Zhrdinštěním“ postavy jednoho z brdských starostů, oponujících samotné myšlence přítomnosti radaru na našem území, je spíše než názor autorů ozřejměna poloha jejich humoru.
O rozdílných pólech chápání této žánrově nekodifikované „dokumentaristické komedie“ svědčí i proměnlivost jeho divácké reflexe: zatímco na oficiální premiéře byly reakce publika umrtvené, na projekci pro studenty FAMU se publikum spontánně smálo na místech, jež byly především střihovou dramaturgií ke komickému vyznění nutně předpřipraveny. Humor tvůrců filmu je totiž natolik subverzívní, že lze nacházet stopy jeho příbuznosti s humorem haškovské ražby, ve smyslu tradičního českého podšiďourství... Samozřejmě, že tím mám na mysli především scény, v nichž se objevují příslušníci ozbrojených sil, hlídající prostor neexistujícího radaru. V českém kulturním milieu je uniforma a s ní spjatá uniformita prostě odevždy směšná.
S touto polohou humoru jsou spjaty i skladebně pointované momenty, dějové interpunkce v podobě zdánlivě vágních detailů, či nečekaných kamerových švenků (pohled na jiřičku sedící na trámu v sále s ekologicky zanícenými diskutujícími). Pojetí filmu dává samozřejmě větší prostor „občanskému sektoru“, zdá se, že se mu dostává i autorsky kladného hodnocení, ovšem v relativní míře: ti, kteří jsou výše ve smyslu společenské hierarchie – politici, politizující umělci či především zmiňovaní oficíři – se jaksi zákonitě stávají oněmi směšnějšími ve smyslu nejlepších tradic českého humoru.
Rozporuplnějším příkladem tohoto náhledu se tak ovšem stává pohled na reprezentanta spodních, ba nejspodnějších pater společenské hierarchie, kde se v naší pragmatické době nutně, leč v různé míře dobrovolnosti nacházejí básníci. Názory, vyčítající autorům dlouhou, trapnou (v původním smyslu slova „trápivou“) sekvenci, ve které hledáček kamery vazce ulpívá na typicky impulsívním, obranně agresívním projevu Ivana Martina Jirouse, jdou proti duchu žánru, či spíše stylu díla. Samozřejmě, že i tento způsob je ze své podstaty vachkovský; ponechání objektu sobě samému je provokativním protimluvem k předchozí konzervativní dokumentaristické praxi, končící střižením záběru ve chvíli, kdy účinkující domluvil, kdy řekl co chtěl či spíše měl říci dle mínění filmařů. Jirous zde poněkud doplatil na svou sebe-nezvladatelnost, jež se v posledku rovněž stává předmětem osvobodivého smíchu. Tento konvulzívní výjev vzájemného nesrozumění jako by se stal metaforou ducha celého filmu. Protiradaroví aktivisté, brdští starostové či ekologisté zde vyznívají sympatičtěji prostě proto, že se staví proti dominantnímu názoru, dominantnímu nikoli ve smyslu procentuálním, ale ve smyslu jeho zdánlivé politické elitnosti, agresívně intelektuální hegemoničnosti. Je-li měřítkem kvality míru jeho nedělitelnost, je ovšem specifický problém „českého míru“ nutně legrační. Film Český mír pak je esejem o této legračnosti. O legračnosti postmoderního pluralismu. O legračnosti – s prominutím – samotné české demokracie.

Jaroslav Vanča, scenárista, pedagog FAMU