Číslo 28 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem.
Lukášem Vasilkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

Lukáš Vasilek,
sbormistr, dirigent

Čím může sbormistr zpěváky zaujmout?

Určitě je potřeba rozlišovat mezi amatérským a profesionálním prostředím. U profesionálů jde hlavně o to, co člověk umí, jak efektivně pracuje, co dokáže vytáhnout ze skladeb, které nacvičuje. Nicméně i tady je potřeba zpěváky motivovat, třeba tím, že je zkouška živá! A že je člověk normální. No, já asi úplně normální nejsem, občas se mnou při zkouškách zmítají emoce, amok, cynismus. Jenže v tom je možná právě ta normálnost – jsem to já i se svým temperamentem, nehraju si na někoho jiného. V amatérském prostředí je důležité vcítit se do možností zpěváků. A rozpoznat, co vlastně chtějí. Dělají to z lásky, ze svého přesvědčení, to je třeba zohlednit.

Od svých osmnácti jste až do loňského roku řídil Foerstrovo komorní pěvecké sdružení. Za tu dobu jste se jistě mnohé naučil.

Opravdu hodně, hlavně po lidské stránce. Předtím jsem byl zvyklý na práci v dětském sboru nebo s dětským sborem. Sbor dospělých je mnohem větší alchymie. Děti sice zlobí, nesoustředí se, ale víceméně s jistotou tady fungují některé osvědčené pedagogické metody. Ve špičkových dětských sborech často hlavně metoda drilu, velké autority, která to všechno nějak překoná. Jenže ve sboru dospělých máte řadu individualit, každá přichází se svými problémy a možnostmi, které už většinou nedokážeme zvrátit. Zvlášť ženský sbor je svět sám pro sebe.

Nemáte někdy strach o své zdraví?

Já moc ne, ale okolí neustále! Do všeho totiž jdu hodně urputně. Třeba když se teď stěhuji, jsem na pokraji zhroucení z toho, že všechno není hned, jak bych si přál a představoval. Stejné je to na zkoušce a v domácí přípravě, v té jsem úplný blázen. Kdybyste viděla moje noty, to je prostě paranoia. Hrozně moc do nich píšu, všechno mám připraveno do nejmenších detailů, urputnost sama.

Jaké jste znamení?

Vodnář. V únoru mi bylo třicet.

Slavil jste?

Já na oslavy moc nejsem, navzdory svému exhibicionistickému založení.

Čím se projevuje váš exhibicionismus?

Hlavně tím, že jsem vůbec schopen si před sbor stoupnout. Přitom musím přiznat, že bývám nervózní skoro před každou zkouškou. Vždy pociťuji pochybnosti, zda mám všechno dobře připraveno. Jakmile tam ovšem přijdu, napětí okamžitě povolí. Podobné je to s koncerty, před nimi pociťuji rozechvění, při nich už pak žádná tréma nepřichází.

Ale vy přece cítíte ohromnou podporu ze strany sboru, ne? Tak čeho se obáváte? Je to zodpovědnost?

Ano, zodpovědnost. Vždyť je tady osmdesát vyškolených zpěváků, kteří zažili spoustu dirigentů a sbormistrů – a já si teď před ně stoupnu a pokouším se s nimi pracovat! Pro zpěv je nezbytná rovnováha mezi fyzickou kondicí a psychickou pohodou. Proto je také sepětí sbormistra a sboru daleko těsnější než sepětí mezi dirigentem a instrumentalisty.

Která z těch věhlasných hudebních osobností se do PFS obtiskla natolik, že na ni zpěváci dodnes nedají dopustit?

Určitě jsou to dvě jména. Josefa Veselku tady pamatuje naprosté minimum zpěváků a i ti, kdo ho zažili, se s ním setkali už jako se starším pánem. Přesto podle mě právě on tento sbor „udělal“. A co je živé dodnes, to je dědictví Pavla Kühna. Setkávám se s tím často: když připravuji repertoárovou věc, vcelku s jistotou poznám, kde je Kühnova stopa.

Co dirigenti?

Zubin Mehta na prvním místě, Claudio Abbado. To jsou geniální muzikanti, charismatici. PFS je dobře zná ze svých štací u Berlínské a Izraelské filharmonie, u orchestru Concertgebouw nebo také ze Salcburku.

Jitka Novotná, publicistka

Foto Tomáš Tesař

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 7. 7.



  Pod povrch věcí        
  Pořiďte si
 
  ...sbohem radaru

  Navštivte        
 
  Léto s britskou komedií
  Téma