|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Umělé umění přes cestu
Jakže ten titulek tentokráte míním a cože to má být za umění?
Podnětem pro mou reflexi je umění jaksi speciální,
specializované, kterého si v nadcházejícím létě opět užijeme –
alespoň my ve městech – až až. Živé umění v ulicích se mu říká
v řeči uměleckého marketingu s důrazem na ono adjektivum živé,
tedy zřejmě vyhraňující se vůči umění mrtvému anebo také
umělému. Jestliže ale po mém soudu vyniká toto umění nějakou
vlastností, je to právě umělost, vyvstalá z nepřirozeného,
neboť chtěného, uměle nastoleného úmyslu. Města si je
v turistické sezoně opatřují do svých ulic na způsob poutače
na sebe sama. A umělci je poslušně dodávají, chápajíce je zase
jako poutač na veškeré své umění, tedy vlastně také na sebe
sama. Chodím kolem toho, jak by ne, utéci se tomu nedá, je to
často nepřehlédnutelné svými rozměry, staví se to do cesty či
přes cestu v naději, že tomu neuteče nikdo z kolemjdoucích
občanů, zhusta na umění nenaladěných, neboť jsou naladěni leda
na vlastní přežití v tomto i bez umění komplikovaném světě.
Moje dobrá známá, známá to italská galeristka a historička
umění českého původu, ono živé umění bezpředsudečně nazývá
všudypřítomným morem na způsob socialistického realismu.
Strategií umělců, či spíše jejich kurátorů, je zviditelnit
takové dílo coby jednorázový, rychle pochopitelný výkřik
většinou plytké myšlenky. Říkávám si, že na takovýto umělecky
transformovaný výkřik stačil dříve když ne lidský hlas, tak
určitě kus papíru s tužkou. Jenže ono ve skutečnosti nejde ani
o ten výkřik, důležitější je možná položka v přehledu umělcovy
tvorby v příštích katalozích, zářez na pažbě jeho kariéry.
Nejde ani tak o poselství, natož o poslání, mediálně
proponované dílo bývá prostě jen jedním z povinných nápadů,
kterými umělec odůvodňuje své účastenství v uměleckém provozu,
svou profesní přináležitost. Namísto aby nás vedlo, aby nám
snad i vytýčilo duchovní cestu, zhusta se nám jen do cesty či
přes cestu staví. Jeho společným jmenovatelem je snaha o
nepřehlédnutelnost. Světová výstava Expo 2010 v Šanghaji takto
posloužila třeba i studentům pražské AVU k představení děl,
nacházejících se v ranku street artu a grafitti. Jejich projev
má být čitelný i pro lidi bez hlubší znalosti výtvarného
umění, a vyznačuje se prý vizuální útočností. No a co my
s tím, my, kteří bychom se ve výtvarném umění klidně, tedy v
poklidu rádi vzdělávali a navíc nechceme být obětmi jakýchkoli
útočníků.
Nemusíme přitom argumentovat jenom pokleslostí poselství, ani
pokleslostí „řemesla“ takového umění. Problém je jinde. Ví se,
že velkoměsta vytvářejí složitý systém „stresogenních“ pastí,
z nichž se mnozí z nás snaží alespoň chvílemi uchýlit do
klidných, vizuálně bezpříznakových, nejspíše s přírodou
spjatých zákoutí, abychom mohli právě tu svou denní porci
stresu nerušeně strávit. Leč takových míst právě ve
velkoměstech znatelně ubývá. Tam, kam se ještě nepropracovala
reklama, napere se toto umění, tváříce se navíc – a pohříchu –
zábavně. Místo aby podněcovalo reflexi sebe sama, brání nám
v myšlení vůbec. Už proto, že jeho prostřednictvím nám tvůrci
údajně kladou otázky, na které sami neznají odpověď. Více je
zde jako už tolikrát méně. Umění vskutku zabíjí umění.
A navíc: Nejsou ještě daleko do minulosti zaváty časy, v nichž
jsme se mohli skrze umění dobírat jisté útěšlivosti,
spočívající v jeho řemeslné profesionalitě. Leč současné
„živé“ umění nepřeje řemeslnosti, jež by příliš odkazovalo
k fyzické práci. „Vizuální umělec“ dneška totiž odmítá být
považován za fyzicky pracujícího, lze říci, že fyzickou prací
opovrhuje, považuje se spíše za intelektuála, často k pobavení
intelektuálů skutečných. Řemeslo, jehož dokonalost a raison
d‘étre tkví v opakování, je mu nudným a překonaným požadavkem
tam, kde má jít o onen „výkřik“ jedinečnosti, podmíněný
nepřestajnou inovací.
Začalo léto a všude, v městech, městečkách, někdy a i na
vesnicích se nám budou vnucovat tuny, megabity či megapixely
vizuálního umění. Jakési objekty, jakési instalace, jakési
asambláže, ať už v závislosti na počítačovém programu či bez.
Většina z toho všeho bude pitomost, ale probůh, ne proto, že
to není poctivě namalované na plátně či vytesané z kamene. Ale
proto, že půjde o tisíckrát provařené totéž. Místo aby nás
takové umění vedlo k nám samotným jako kdysi cesty ke chrámům,
bude nám v cestě stát; tím že je ho mnoho, nakumuluje se navíc
v agresivně působící chaos jako auta v ucpané magistrále.
Á propos, byla tu zmínka o Číně. Jestliže se tato velmoc stane
vskutku takovým společensko-kulturním hegemonem, jak o tom
dnes průběžně vrní média, může být ledacos jinak. Čína se
totiž i navenek vykazuje stejnou úctou ke své kultuře
aktuální, jako té „věčně živé“, tradiční. I malířské akademie
jsou tam zaměřeny stejně tak na nové umělecké trendy jako na
klasickou tušovou malbu krajinných a přírodních motivů.
Věkovití malíři, rozvíjející po celý život své dílo
realistické ražby, tvoří tam ve vážnosti u nás nevídané. Jsem
zvědav na situaci, v níž bude jednou náš „západní“ svět
podlézavě vycházet vstříc tisícileté čínské kultuře. Zdalipak
si tvůrci onoho živého umění v ulicích ještě vzpomenou, tedy
až budou potřebovat onen nový „zářez na pažbě“, jak se kreslí,
popřípadě maluje tvář živého člověka z ulice? |
