 Václav
Luks,
dirigent, cembalista,
vedoucí souboru Collegium 1704
Jak se aktivní hudebník a dirigent předního barokního ansámblu
stane tvůrcem festivalového programu?
Vytvářím dramaturgii celého koncertního cyklu pro svůj vlastní
soubor, takže mi tato role není úplně cizí. Několikrát jsem na
Concentu sám účinkoval a důvěra, že bych mohl vytvořit letošní
dramaturgii, ve mně byla vložena zřejmě i na základě naši
předchozí vzájemné zkušenosti. Protože mojí doménou je stará
hudba a letos na pódiích dochází k jejímu spojení s jazzem,
bylo od počátku jasné, že dramaturgie bude v dvojích rukou.
Navrhl jsem proto, aby jazzové projekty byly svěřeny Jaromíru
Honzákovi.
Čím je spojení jazzu a barokní hudby pro posluchače zajímavé?
Chceme symbiózu obou žánrů ukázat v trochu jiném světle, než
je obvyklé. Jazzové úpravy barokních témat mívají příchuť
poněkud laciných crossoverů a přitom se zde otevírá prostor
pro skutečně kvalitní projekty. Podstatná při tom není jen
představa, jakou hudbu použít. Ještě důležitější je hledání
mezilidských vazeb. Proto chci zvát na společné pódium takové
muzikanty, kteří si dobře porozumějí hudebně i lidsky.
V čem tkví ono „dobrodružství improvizace“ z podtitulu
festivalu?
Ve staré hudbě půjdeme více do minulosti, představíme období
od gregoriánského chorálu až po vrcholné baroko. Čím je hudba
starší, tím méně víme o tom, jak skutečně zněla. Její zápis
byl jednodušší, mnohem více se počítalo s improvizačním
vkladem interpreta. A čím je nám hudba historicky vzdálenější,
tím je zároveň bližší jazzové praxi, která pracuje také
s velmi jednoduchým notovým záznamem a ponechává značný
prostor osobní kreativitě.
Se svým ansámblem uvedete na zahajovacím koncertu Monteverdiho
Mariánské Nešpory, což není dílo, které by u nás bylo příliš
známé nebo uváděné. Je to pro jeho interpretační obtížnost?
Určitě. Nešpory jsou náročné dílo postavené na vokálním umění,
velkým úskalím jeho provozování jsou také nesnadné party
dechových nástrojů – cinků a pozounů. Až donedávna se u nás
těmto nástrojům nikdo nevěnoval, nebylo na čem stavět
interpretační tradici. Díky festivalu jsme do dechové skupiny
mohli přizvat i špičkové zahraniční hosty.
Váš soubor si vybudoval renomé vynikajícího tělesa zaměřeného
na historicky poučenou interpretaci barokní hudby. Daří se vám
plnit si tím své někdejší sny?
Rozhodně. Realita dokonce předčila veškerá moje očekávání.
Současně však platí, že s překročením jednoho obzoru se vždy
objevují další. Collegium 1704 vzniklo jako instrumentální
ansámbl na plzeňské konzervatoři, přičemž jádro smyčcových
hráčů zůstává souboru věrné. Během mého studia ve Švýcarsku
byly aktivity Collegia značně omezené. Nový impuls přišel až
poté, kdy jsem se z Basileje vrátil. V roce 2005 se pro
bachovský koncertní cyklus zformoval vokální ansámbl Collegium
Vocale 1704 a to byl začátek společného fungování obou souborů
v dnešní podobě. Naše aktivity akcelerovaly v roce 2007
nahrávkou Zelenkovy mše Missa votiva. Začali jsme více natáčet
a koncertovat, postupně přibývaly nové projekty. Od té doby
zažíváme skutečně neuvěřitelný vzestup.
Již druhým rokem s úspěchem naplňujete cíle projektu Hudební
most Praha – Drážďany, v jehož rámci uvádíte každý nový
koncert v obou těchto městech. Počítáte s rozšířením mostu i
pro opačný směr a budete zvát drážďanské soubory k vystoupení
v Praze?
Obousměrnost byla původní myšlenkou celého projektu, její
uskutečnění ale nebylo možné, dokud cyklus nebyl finančně
zajištěn. V koncepci na příští kalendářní rok už počítáme s
vytvořením prostoru i pro německé soubory. Jednáme s Dresdner
Hofmusik, institucí zastřešující soubory jako Dresdner
Kammerchor, Dresdner Barockorchester nebo Capella Sagittaria.
Máme také dobré kontakty s Matthiasem Jungem a souborem
Sächsisches Vokalensemble. To všechno by mohli být naši hlavní
partneři pro nejbližší ročníky Hudebního mostu.
Slibně se rozvíjí vaše nahrávací činnost. Jaké jsou vaše další
plány?
Na Concentu bude pokračovat naše spolupráce s Českou televizí,
která pořídí záznam zahajovacího koncertu. V červnu budeme
v Drážďanech nahrávat Zelenkovo Requiem a Officium
defunctorum, na přelomu srpna a září 2010 je v plánu práce na
supraphonském albu instrumentálních koncertů Jana Antonína
Reichenauera. Na Pražském jaru 2011 by měl Supraphon v
Rudolfinu živě natáčet náš koncert Bachových kantát s Martinou
Jankovou. A hned nato chystáme kompletní nahrávku Zelenkových
Responsorií.
Obsazení orchestru i sboru je proměnlivé v závislosti na
prováděném repertoáru. Je obtížné pokaždé vybrat správnou
sestavu?
Máme tři houslistky střídající se na pozici koncertního
mistra. U každé z nich vím, které je jaká hudba blízká, po
vzájemné dohodě určujeme obsazení celé skupiny, jíž tak
nehrozí, že by upadla do stereotypu. U tradičního barokního
repertoáru máme dnes ustálené, fungující smyčcové obsazení.
Pro projekty, jako jsou Mariánské nešpory, neexistuje žádný
soubor, který by stabilně pracoval v tak specifickém obsazení,
to bývá postaveno na klíč. U dechů zde spoléhám na
francouzskou cinkistku Judith Pacquier, která sestavuje
vlastní spolehlivou „équipe“. U vokálního ansámblu jsme se
poučili z modelu, podle něhož funguje Collegium Vocale Gent.
Máme širší okruh zpěváků, jejichž kvality odpovídají naší
estetice, každý jednotlivec je vždy osloven na konkrétní
projekt. V případě, že je termínově vázán jinde, je za něj
k dispozici rovnocenná náhrada.
Jaká je nejobvyklejší cesta zpěváka do vašeho souboru?
Většinou vycházím z osobních kontaktů a doporučení, jsem ale
velmi rád, když si zpěváci dodají víc odvahy a sami se mi
ozvou. Rozhlížím se i v zahraničí, právě jsme absolvovali
jedno předzpívání v Paříži. Na podobných akcích se občas
objeví překvapivě kvalitní hlasy.
Váš repertoár je zacílen zejména na díla Jana Dismase Zelenky,
což se odráží i názvu souboru. Věříte, že by se ještě někdy
mohla objevit partitura Zelenkova díla Via laureata z roku
1704?
Myslím, že je nadobro ztracená. Vlastně už ani v kontextu celé
Zelenkovy tvorby nevěřím na objevy nějakých velkých neznámých
děl. Je téměř jisté, že Via laureata nebyla jediným Zelenkovým
dílem před rokem 1710, z něhož pocházejí jeho první dochované
skladby. Z tohoto období se ale nepodařilo objevit vůbec nic.
Jak náročná je ona základní práce při vyhledávání partitur?
Ta mě ohromně baví, i když je časově extrémně náročná. Mnohé
se ale zjednodušuje díky moderním technologiím. Právě se
intenzivně zabývám Myslivečkem. Žádná z jeho oper nevyšla
tiskem, manuskripty jsou roztroušeny po italských knihovnách,
v Paříži nebo ve Vídni. Naštěstí ale existuje projekt Internet
culturale zahrnující většinu významných italských knihoven.
Řada Myslivečkových neapolských oper je tak online ke stažení
ve formě původních pramenů z 18. století. Samozřejmě se v tom
člověk musí umět zorientovat, musí alespoň povrchně
prostudovat dvacet oper, aby získal obrázek o kontextu a
vývoji Myslivečkova díla. Zpracovávám množství údajů a přitom
stejnou pozornost věnuji i operám, k jejichž realizaci nakonec
vůbec nedojde.
Petr Dyrc, publicista
Foto Luděk Sojka a archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. června. |
