|
|
 O vábení extremismu
Není tajemstvím, že demagogicky přímočará, často násilná
řešení složitých společenských problémů získávají přívržence v
závislosti na dlouhodobém přetrvávání či dokonce nárůstu
těchto potíží. Těžko pak pomáhají jakékoli výzvy k často
alibistické „politické korektnosti“. Jak naznačil pořad Volání
extremismu, vysílaný v rámci cyklu Ta naše povaha česká (ČT2,
středa 26. května), platí to pro konfrontační postoje na obou
protilehlých koncích politického spektra.
 Zdá
se však, že akutnější hrozbu představuje pravicový extremismus
s vizí „silného státu“, zvláště aktivity Dělnické strany, ať
již se skrývá za jakýkoli název. Národovecká hesla napájená z
odkazu fašismu, nacismu a rasistických ideí již vedla k
násilnickým výstřelkům. Jenže změnit náhled většinové
společnosti na roztříštěnou a často i vzájemně znesvářenou
romskou menšinu, to představuje složitý a dlouhodobý úkol,
často znesnadňovaný chováním samotných Romů. Naproti tomu
vyhroceně levicová (či spíše levičácká) seskupení,
reprezentovaná mladými radikálními komunisty, dosud jen
verbálně hlásají, že buržoazní stát musí být zničen, aby mohla
být vybudována nová beztřídní společnost.
Někdejší disidentka Petruška Šustrová sní o tom, aby si tato
mládež, která nikdy nepoznala éru „reálného socialismu“, mohla
tuto dobu ozkoušet na vlastní kůži, domnívá se, že pak by
musela vystřízlivět. Ale obávám se, že je to pouhá iluze,
neboť měřítkem hodnot stanovuje sebe samu. Dokument Sladké
mámení, vysílaný v neděli 30. května, dokládá pravý opak.
Jedna cestovní kancelář totiž začala pořádat zájezdy ve stylu
někdejších organizovaných dovolených, jaké masově pořádalo ROH
(pro nezasvěcené: Revoluční odborové hnutí). A zaznamenává
nejen mimořádný zájem, ale především spokojenost s takto
pojatým zájezdem. Vtipně je zvoleno i místo konání: ve
slovenském hotelu vyzdobeném dobovými rekvizitami se před více
než půlstoletím natáčel Anděl na horách, který oslavil tento
způsob trávení dovolené.
 Jistě,
účast převážně starší generace napovídá ledasco o nostalgii, o
vzpomínce na vlastní mladá léta, avšak ranních rozcviček,
kolektivních večerních veselic, podroušeného přátelení či
společných výletů se nadšeně účastní všichni, včetně střední
či mladé generace. Mnozí se odvolávají na recesi, ale záhy
zjišťujeme, že všichni více či méně podléhají tlaku
kolektivního počínání, takže z plna hrdla zpívají budovatelské
písně i sovětské častušky.
Režisér Zdeněk Jiráský, nenuceně zpovídající jednotlivé
účastníky, tu zřetelně postihl užaslé rozpoložení jedince, že
se stal součástí stáda – připomeňme jen zdánlivě humorné
postesknutí jednoho pána, jenž se považoval téměř za
abstinenta, než mu pravidelné borovičkové rituály narušily
veškeré jistoty. Ukazuje, jak si lidé rádi nechávají
organizovat svůj život (byť jen na dovolené), vnímajíce to
jako protiklad spěchu a odlidštění. Oceňují, že mohou být sami
sebou, že konečně mohou zapomenout na nejrůznější role, které
jsou v běžném životě nuceni hrát.
Režisér se na své „dovolenkáře“ dívá shovívavě, bez výsměchu,
nanejvýš se osmělí doprovodit rozcvičku či pracovní úsilí
kontrastním hudebním doprovodem. Možná se dotkl všeplatnějších
rysů: vždyť i v Americe byly oblíbené obdobně pojaté akce,
vzpomeňme aspoň dobře známý Hříšný tanec.
Jan Jaroš, filmový publicista |
