|
|
Ztracené reportáže „Egona Ervína“ Vaculíka
Na sklonku padesátých let nastoupil začínající spisovatel
Ludvík Vaculík do Československého rozhlasu do redakce
vysílání pro děti a mládež. Nahrávky Vaculíkových rozhlasových
reportáží byly za normalizace mazány a považovaly se za
zničené. Dvě reportáže se nedávno podařilo najít.
V depozitáři Archivu Českého rozhlasu nacházíme dodnes různá
překvapení. Potřeboval jsem jednou do vysílání jakýsi starý
záznam a přepsal jsem se v signatuře. Nežádaný pásek
doprovázela karta se slovy „Včera mi bylo patnáct“ bez
bližších údajů, chyběla jména autorů, tvůrců i datum. Nasadil
jsem ho na magnetofon a užasl.
 První
investigativec
Dva reportážní pořady dýchly atmosférou dávné rozhlasové práce
plné jednoduchých hrubých střihů, které jsou tak slyšitelné
pro ucho vycvičené digitální editací. Promluvili z nich dávní
mladí lidé, v jejichž školních třídách visel na zdi Klement
Gottwald nebo nanejvýš Antonín Novotný.
Markéta má absence v zaměstnání. Ani mistr, který k ní cítí
skoro otcovský vztah, nad ní nemůže donekonečna držet
ochrannou ruku, protože Markéta má vždycky něco důležitějšího
než práci. Třeba výlety k řece. Práce ji nebaví, ale není
lenoch. Studuje při zaměstnání, hlavu má plnou ideálů, je
nekompromisní, náročná k ostatním i k sobě, až na jednu
drobnost – často nemůže přijít do práce...
Nezaměnitelná dikce prozradila autora a reportéra v jedné
osobě. „Říkali jsme mu Egon Ervín Vaculík,“ vzpomíná režisér
Karel Weinlich podepsaný pod mnoha pořady z programu Včera mi
bylo patnáct. „A taky Husita nebo Jánošík. Ludvík Vaculík byl
první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto
označení ještě nepoužívalo.“
A jak se budoucí spisovatel dostal k rozhlasové práci? Když v
roce 1958 časopis Květen otiskl ukázku z jeho připravované
prvotiny Rušný dům, oslovila ho Dagmar Maxová z mládežnické
redakce, jestli by pro ně nechtěl pracovat. „Rozhlas, to byla
převodová páka strany stejně jako Rudé právo, to vůbec
nepadalo v úvahu,“ vzpomíná dnes Ludvík Vaculík. Do „státní
trouby“ šel s nedůvěrou. Ale Maxová působila sympaticky a
vyzvala jej, aby napsal něco na zkoušku. „Bylo tam nahuleno a
ona celou dobu strašně kouřila. No počkejte, říkal jsem si a
napsal jsem Monolog vášnivého nekuřáka. Oni se bavili a
vysílali ho. Z toho jsem poznal, že jsou tolerantní, že to
jde, a že to je na nic – oni kouřili dál.“ Po několika
zkušebních pořadech dostal nabídku, aby nastoupil do rozhlasu
nastálo.
Vašek a Markéta v krabici
Vaculík se stal specialistou na takzvané problémové pořady o
mladých. Redakce vysílání pro děti a mládež připravovala nejen
Včera mi bylo patnáct, ale i Mikrofon mladých. Zatímco Včera
mi bylo patnáct měl spíš připoutat pozornost starších dětí
k rozhlasu a poučit je v elementárních věcech, Mikrofon
mladých se věnoval problémům generace čerstvě dospělých. Do
obou Vaculík přispíval. Točil pořad o svazácké svatbě, natáčel
o těžké pozici mladých chlapců a dívek, kteří nastupují do
zemědělských družstev, o chlapci, který za kamarády píše
dopisy, o dívce, která se před kolektivem zastává chlapce se
špatným prospěchem, protože tuší, jak je snadné stát se černou
ovcí – nebo o Markétě, kterou cosi nezadržitelně táhne do
přírody. Tři nahrávky jsme znali z dřívějška, jsou uloženy v
rozhlasovém archivu. Ale ne tyto dvě nově objevené na zteřelém
pásku v zaprášené krabici: Vašek je pašák aneb Jak si děláme
pověst z dubna roku 1962 a Markéta touží po řece aneb Jak je
život těžký z ledna 1963.
Josef Branžovský a Vladimír Bozděch věnovali Vaculíkovým
tvůrčím postupům v roce 1965 sborník Vidět svět novýma očima.
Bohužel ne všechny přetištěné scénáře jeho pořadů mají dnes
ekvivalent i v nahrávce. Mazalo se hojně, zvlášť v letech
normalizace. Pásek, o kterém je tu řeč, zachránil neznámý
rozhlasák tím, že z popisky odstranil všechny „nebezpečné“
údaje – tedy jméno a název.
Kdo se zaposlouchá do Vaculíkovy rozhlasové práce, pochopí
brzy, že autor na rozdíl od dobových zvyklostí pouští své
hrdiny k mikrofonu, neretušuje jejich vyjadřování, ponechává
sobě i jim právo na odbočku, přemýšlení, slepé cesty řeči i
myšlenek. V letech degenerovaného jazyka oficiálních
sdělovacích prostředků byl Vaculík odhodlán vyprovokovat své
respondenty ke spontaneitě a živé reakci. Činil tak ironií,
vtipem a slovními hříčkami a zejména osobní angažovaností,
nefalšovanou emocí, zájmem o lidi a jejich názory, ať jsou
jaké jsou. Hrdinové jeho pořadů vyvstávají plasticky jako
skuteční lidé v šedivých reáliích nejobyčejnějšího
každodenního života přelomu padesátých a šedesátých let.
Vaculíkovy problémové reportáže byly na jednu stranu
oceňované, ale zároveň ostře sledované na ústředí KSČ. Autor
vzpomíná, že v den, kdy za své pořady přebíral státní
vyznamenání za vynikající práci, vysílal se večer nový, za
který utržil jako stranický trest měsíc ve fabrice.
Najde se Markéta?
Markéta touží po řece patří k vrcholům toho, co se nám
z Vaculíkovy rozhlasové práce ve zvuku zachovalo. Jak by
Vaculík rozhlasovou reportáž točil dnes? A co asi dnes dělá
Markéta? Z filmových časosběrných dokumentů víme, že
konfrontace člověka v různých etapách života přináší
překvapivé plody. „Já to dělat nebudu,“ říká Ludvík Vaculík,
„nechtělo by se mi, ale vy to zkuste, najděte Markétu.“ Zkusil
jsem. Záchytných bodů je ale pramálo, tak to zkouším naslepo.
Pořad Markéta touží po řece můžete slyšet na webu ČRo 7 –
Radia Praha (www.radio.cz) v rubrice Literární naslouchátko.
Vysílali jsme ho – a nebylo to k ničemu. Ale investigativní
novinář se prý nevzdává. Znovu se tedy ptám: Po čem touží
Markéta dnes?
Vilém Faltýnek, redaktor ČRo 7 – Radio Praha
|
