|
|
Básník vprostřed světa
 Básník
Eugen Brikcius (1942) dal své nové knize divné jméno: Mesón El
Centro (vydalo ji nakladatelství Gallery). Je tedy zřejmě na
čtenáři, aby se divil: Co mají společného Erató
s Wittgensteinem? Jak je možné zrýmovat „tóru“ s „monitorem“?
Co dělají ve verších ontologický argument a basketbalista
Meadowlark Lemon? Notabene ve verších, jejichž autor vládne
slovem bravury Vrchlického a disponuje tělem dionýským,
poživačným, obletovaným ženami a plným vína a dunivého smíchu?
Brikciova poezie je v jádru milostná. Někdy i otevřeně
erotická. Básník je ovšem demokrat: poděluje láskou
spravedlivě své múzy a sebe sama. Pěje chválu smyslům a
smyslnosti, ale nespouští ze zřetele horizont ducha a úběžník
rozumu. Je vzdělán v řadě jazyků i filozofii, v dobrém jídle a
ještě lepším pití, v ženské kráse i kultivovaném vtipu – a
neváhá se s tím čtenáři opakovaně svěřit. Jeho metodou jsou
hra a odbočka, jeho řečí je absurdní humor. Demytizuje, aby
vytvořil mýtus nový: sebemýtus.
Někdy mu stačí komický souzvuk slov, jindy vykrouží důmyslně
rytmizovaný příběh korunovaný pointou. Pohybuje se mezi
Anglií, Rakouskem, raným Řeckem i pozdním Římem – a samosebou
Prahou. Je v něm kus manýristy, kus mystifikátora, kus
myslitele, kus glosátora. Zvládne hlubinu i povrch, formu i
obsah. Kdo jeho básním nerozumí, tomu poskytne laskavý návod.
Kdo se nespokojí s jedním významem, dostane k dispozici druhý,
třetí. A závěrem je servírován útěšný happy-end.
Eugen Brikcius své verše rád deklamuje. Mocným hlasem a
s živou gestikulací. Nejraději ve vstřícném hostinci (mesón),
jehož se na okamžik stane naprostým středem (el centro). A
možná nejen jeho, ale i celého jednoho vesmíru, u nějž v tu
chvíli váháme, jestli je ještě literaturou, anebo už životem.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
