|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Černá vdova a množství mušimasa
Na místě věnovaném rozhlasové recenzi se opět budeme věnovat
repríze; co však dělat, jde-li o hru tak povedenou. Napsal ji
profesor Vladimír Mikeš a byla natočena v roce 1993 pod názvem
Černá vdova. Jde o obraz lidského i zvířecího hemžení – autor
pro vyjádření svých názorů použil formu víceméně bajkovou;
zatímco lidé zde prožívají nejbanálnější nevěry a manipulace,
smysl života a blížící se zánik světa řeší zvířata.
Realizaci jistě pomohlo angažmá režiséra Karla Weinlicha; jeho
dlouholeté zkušenosti z natáčení pohádek zde byly využity beze
zbytku, jeho vedení herců je brilantní. Z obsazení vyniká
Jitka Molavcová jako vulgární, ordinérní, povrchní Kočka,
charakterizovaná pražskými „línými“ vokály. Dokáže vyjádřit
stálé pohrdání vším a všemi a zároveň pudový strach z tušené
smrti. Málokdy máme možnost slyšet Molavcovou tak tvárnou a
herecky rozmanitou. I Alois Švehlík jako Pes používá dobrou
hlasovou charakteristiku: jeho hlas je pomalý, basový, ve
vzteku i lítosti vrčivý; není to však jen primitivní hlasová
nápodoba zvířete.
Vrcholný výkon tu však podává Jaroslav Kepka. Zatímco ve filmu
a televizi dostává povětšinou drobné role, v rozhlase několika
hlavními rolemi přesvědčil o výjimečném inteligentním
herectví. Mikešův tvárný text zpodobňuje Pavouka – Černou
vdovu jako podivnou rusko-německo-českou hatmatilkou
hovořícího vetřelce, posedlého požíráním, smrtí a koncem
vůbec. Kepka pracuje s tímto textem půvabně destruktivním
způsobem: „špatně“ dělí věty, nelogicky klesá hlasem v půli
souvislého textu, žongluje s tónem i výškou hlasu, ve vteřině
dokáže změnit emoci v její pravý opak (sugestivní vábení
Mouchy, výhrůžky Kočce). Jeho projev, to není plynulý tok
slov, to je drkotavý, polorozpadlý kočár, držící pohromadě
snad silou vůle či – v nepřeneseném významu – smyslem vět.
(Podobně charakterizoval zvířecí řeč i Karel Höger ve hře
Arthura Millera O kočičce a mistru instalatérském, který se
nezalekl.)
Ne nadarmo si posluchač u Černé vdovy vzpomene na hru bratří
Čapků Ze života hmyzu. Jsme sice už o několik desetiletí dál,
pocit marnosti z chování lidí však evidentně přetrval. Škoda
jen, že při dubnové repríze Mikešova díla byl vynechán
uvozující dialog dramaturga Zdeňka Hedbávného s autorem; byl
podnětný, hru nevysvětloval, ale otevíral další možnosti
výkladu. |
