|
|
 Miloň
Čepelka, herec,
básník, scenárista, moderátor
Říkáte, že jste pořád v jednom kole… Co všechno stíháte?
Divadlo, pořady pro Český rozhlas 2 – Praha, Český rozhlas
České Budějovice, Country rádio. Pak mám různé jiné
povinnosti, například v Opočně, kde se rozvíjí kulturní
fenomén nazvaný Rodný kraj Františka Kupky, takže tam taky
občas něco s chutí musím. Zkrátka pořád někde jsem nebo něco
píšu. S divadlem taky hodně jezdíme, to není jenom Praha a
domácí scéna na Žižkově.
Při čem odpočíváte?
Když řeknu, že odpočívám v divadle, tak to bude vypadat, že
hraní flákám, což není pravda. Tak radši řeknu, že odpočívám,
když spím.
Kdysi jste chtěl studovat dramaturgii či herectví. Umíte si
představit, že byste dnes působil v klasickém divadle?
Tenkrát jsem si to představit dovedl, protože jsem o tom nic
nevěděl. Teď, protože už o tom leccos vím, si to představit
nedovedu. Počítám, že bych se tam zbláznil. Měl bych třeba
nápady a musel bych se podřizovat – a já už se nechci
podřizovat. Na DAMU jsem se tehdy nakonec nepřihlásil a nikdy
jsem už pak neměl nutkání směřovat ke klasickému divadlu. Leda
jako autor, ale pokud jde o dramatiku, tak jsem si tu ambici
kromě libreta k jedné lidové retro-operetě hojil jen na
rozhlasových, případně televizních hrách.
Působil jste někdy v jiném divadle než v tom Cimrmanově?
Ochotnicky jsem hrál leckde, v Opočně, na vysoké škole, za
svého učitelského působení v Novém Kníně. Pak už ne, to už
jsem byl v rádiu a schylovalo se k našemu divadlu.
I když jste z učitelské profese zběhl, bavilo vás být
učitelem?
Nemůžu říct, že by mě to vůbec nebavilo, ale nemůžu říct ani,
že bych se za katedrou cítil být doma. Moje představy byly
jiné, očekával jsem, že budu učit studenty gymnázií, s kterými
bych si spíš rozuměl než s dětmi do patnácti let. Umístěnku
jsem však dostal na druhý stupeň, a třebaže jsem s žáky nebyl
na válečné noze, táhlo mě to jinam. A věru nikdy jsem
nezatoužil se do školy vrátit.
Proč vás vlastně napadlo studovat pedagogiku?
Měl jsem dojem, že kantoření je hezké povolání, ale to jsem si
říkal v době, kdy jsem nevěděl, co to obnáší. Především –
dobré nervy! Z učitelské rodiny nepocházím, maminka byla v
domácnosti, než se v padesátých letech změnila na dělnici,
abych dostal trochu lepší posudek k přihlášce na vysokou, a
otec byl úředníkem přes finance. Doufal, že budu přes něco
inženýr, a v tom jsem ho na celé čáře zklamal.
Říkáte o sobě, že jste skeptik. Z čeho ta skepse pramení?
Mám pocit, že dřív byli lidé k sobě slušnější. Tím je řečeno
vše.
Už dlouho máte blízko k rozhlasu, po revoluci jste dokonce v
rozhlase dělal asi rok šéfdramaturga. Měl jste někdy chuť
vrátit se k práci rozhlasového redaktora, s níž jste musel v
roce 1969 skončit?
Neměl. Kdybych tu touhu měl, asi by se to po roce 1989 dalo
uskutečnit, ale když si člověk zvykne na takzvanou volnou
nohu, už se nechce vracet pod žádný chomout.
Co máte na rozhlase rád?
Na rozhlase mě bavívaly rozhlasové hry, ale už jsem dlouho
žádnou neslyšel, protože nemám čas je poslouchat. Teď mě víc
těší pro rozhlas dělat než ho poslouchat, taky proto, že sice
Český rozhlas je pořád ještě nejlepší, pokud jde třeba o
užívání jazyka, ale zdaleka už to není to, co bych od rozhlasu
očekával. Baví mě mluvit do mikrofonu – spousta lidí se toho
bojí, ale já jsem s mikrofonem už letitý kamarád, takže si
spolu rozumíme. Nevyslovím žádnou originální myšlenku, ale mě
na rozhlase odjakživa bavilo, že si můžu člověka, kterého
poslouchám, a neznám, představovat. A když člověk poslouchá
hru, jsou na fantazii závislé nejen obličeje a mimika herců,
ale i prostředí a situace osob. Televize divákovi předloží
všechno jako na tácu a podporuje tím pohodlnost. Fantazírovat
a rozvíjet si představivost je podle mě užitečnější.
V Divadle Járy Cimrmana patříte k nejzdatnějším zpěvákům.
Zkoušel jste někdy zpívat i jinde než v cimrmanovských hrách?
Haha. Jednou. Bylo to u nás v Opočně s dechovou hudbou
Opočenka, šlo o tango Františka Soukupa Bílé konvalinky. Měl
jsem trému jako trám a ani nevím, jaké to bylo. Lidi sice
tleskali, ale zařekl jsem se, že už to opakovat nebudu. A co
se týče Cimrmanů – tam nezpívám za sebe, nýbrž za figuru,
kterou zrovna představuju, a to je něco jiného, to mi nevadí.
V semináři k Hospodě Na mýtince sice tvrdíme, že „nejde o
zpěv“, ale to je trochu alibismus. Děláme, co můžeme, aby to
aspoň trochu jako zpěv vypadalo.
Nenapadá mě jiný příklad tak stabilního souboru, jakým je
Divadlo Járy Cimrmana. Máte ještě potřebu se potkávat i mimo
povinný čas představení či zájezdů?
Popravdě řečeno, tuhle potřebu nemáme. Nebo abych byl přesný,
já ji nemám. Možná někteří kolegové ano, myslím, že Svěrák s
Pencem občas někam společně s manželkami vyrazí. Užijeme se
navzájem při představeních a v šatně v Praze i na zájezdech.
Na těch jsme někdy spolu i celý týden, a to stačí bohatě.
Chodíme na snídaně a na obědy, semtam na procházku. Ale taky
jsme zalezlí v pokojích, čteme nebo něco píšeme. Jak kdo.
Parta funguje, ale když má někdo potřebu se trhnout, tak se
trhne a nedělá se z toho případ k řešení. Dokážeme si vyhovět.
Mirka Štípková, publicistka
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 11. 5. |
