Petr Marek, herec, režisér, improvizátor

Pod značkou Midi Lidi se neskrývají jen hudebníci, ale také takzvaní VJové. Kolik vás v kapele vlastně je?

Midi Lidi tvoří tři muzikanti, kteří hrají na pódiu písničky z počítačů, a tři výtvarní umělci, dalo by se říct metači obrazů na plátno, kteří se střídají, hrají s hudbou ping-pong, zkrátka ji obrazově doprovázejí při koncertech.

Do jaké míry jsou skladby dopředu připravené a co měníte přímo na scéně?

Hudební základ máme naprogramovaný. Změny děláme podle nálady publika, takže písně mohou být delší, jinak zvukově barevné a podobně. Vizuální plochy za námi se proměňují ještě víc.

 

Proslavili jste se hudbou k filmu Protektor, za kterou jste dokonce získali Českého lva. Jak tato spolupráce vznikla?

Marek Najbrt mě oslovil už v roce 2004, kdy režíroval snímek Mistři. V té době Midi Lidi ještě neexistovali, skládal jsem pod pseudonymem Muzikant Králíček. Když Marek točil Protektora, obrátil se na mě znovu. Tentokrát šlo ovšem o film zasazený do swingové éry. Samozřejmě jsme měli obavu, že se k tématu a době nebude elektronická hudba hodit. Nakonec jsme vzali samply starých šlágrů ze třicátých a čtyřicátých let, tedy podklady, které se daly obohatit našimi nápady. Většinu jsem programoval sám, zbylí muzikanti nahrávali party pro saxofon a klarinet.

Pomáhá úspěch Protektora kapele při turné?

Tipuju, že ano, protože na koncerty v České republice nyní chodí mnohem víc lidí.

Nedávno jste zavítali na Slovensko. U sousedů je to stejné?

Na Slovensku Protektor neběžel. Hráli jsme tam asi jen na deseti místech, takže nemám úplně přehled. Ale rozhodně to bylo o poznání divočejší než v Čechách – až na Žilinu, tam jsou návštěvníci klidní a při koncertu posedávají. Neklidní jsou naopak na východě. V Prešově nebo Košicích jsme zažili velké taneční chumelenice, ale taky nám v těch končinách ukradli počítač.

Vydali jste dvě alba. Jaký je mezi nimi rozdíl, kam jste se posunuli?

Na naší druhé desce jsou určitě tanečnější skladby, první vznikla spíš doma a „teoreticky“. Hraním na parties jsme zjistili, na co publikum rádo tančí a pro nové cédéčko jsme se rádi poučili.

K čemu všemu odkazuje název druhého CD Hastrmans, Tatrmans & Bubáks?

Rád říkám, že to je o vnitřních strašidlech nebo straších, co v sobě máme. Vážně myšleno to ale není. Titul vznikl zřejmě kombinací dvou zdrojů – Bubáků a hastrmanů Josefa Lady a písně Hastrmane tatrmane melou. Zpíváme pouze česky a máme legraci z domácích skupin, které používají angličtinu. Proto to pitomé poangličtění.

I když teď hodně vystupujete s kapelou, stále stíháte také divadelní představení, zejména s Rádiem Ivo. Na jakém principu funguje?

Naše divadelní rozhlasová hra se jmenuje Život nedoceníš a je úplně improvizovaná, takže každé vydání má nový příběh, postavy, vyústění. Dopředu nevíme nic, startujeme z nulového bodu. Obecenstvo nás sleduje, je to extrémně nezajímavý pohled na tři lidi sedící za stolem a mluvící do mikrofonů. Přímo na místě vyrábíme také zvuky. Dříve jsme je dokonce vytvářeli fyzicky, třeba jsme lámali větvičky. V současnosti je pouštíme. Najednou například zazní kroky a někdo musí říct, že se někam jde. Pak se ale chůze změní v běh, který je tam náhodou nahraný, takže z ničeho nic postava musí zrychlit, ačkoli vlastně zatím neví proč.

„Elektronický projekt Midi Lidi tvoří tři muzikanti a tři metači obrazů na plátno, kteří hrají s hudbou ping-pong...“

Jedno vydání vaší hry jste nahráli pro pořad Čajovna na ČRo 3 – Vltava. Dokonce jste dostali cenu na Prix Bohemia Rádio. Jak natáčení probíhalo?

Výjimečné pro nás bylo to, že jsme příběh dvakrát zastavili a domluvili se na jeho pokračování. Závěr jsme předělávali třikrát. Nenechali jsme vše úplně náhodě, dokonce jsme stříhali. Nicméně doprovodné zvuky jsme i v tomto případě přidávali sami naživo ve chvíli, kdy jsme zároveň mluvili.

Zdá se, že improvizace je pro vaši práci hodně důležitá...

Improvizované jednak nabízí šanci, že dění bude živější a živelnější, protože obsahuje spoustu chyb, které činí život a dílo zajímavými. Stylizace může někdy hodně umrtvovat. Třeba při českých televizních seriálech umírám z té češtiny a divím se, že herci jsou ochotni říkat přesně stavěné sentence, přestože v životě nikdy nikdo takhle nemluví. Mě spíš baví věty tak, jak je běžně slyším, tedy s chybami. Velmi často z nich vycházím v ději, v konkrétních slovech, ale i ve zvucích. Stává se, že nám omylem začne hrát nějaký zvuk, takže v tu chvíli se otevírá nová dimenze. Chyby jsou pro mě životadárné. Absolutní základ. Za druhé je zřejmé, že při množství věcí, které děláme, bychom ani nestíhali všechno nazkoušet. Souvisí to také s leností, která se dostavila po zjištění, že nám jde improvizování. Nicméně jsem součástí několika nacvičených inscenací, například Nic nás nezastaví Jiřího Havelky v Ypsilonce. Improvizace má ovšem také svá úskalí. Když jsme hráli víc představení týdně, museli jsme v podstatě denně vyvinout nový příběh, který měl smysl a nové postavy. Někdy už toho bylo moc.

Kateřina Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava

Foto Mona Martinů a Michal Pěchouček

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 27. dubna.



  Především pomáhat
  Jak to vidí Zbyněk Vybíral
 
   Jan Halas proti temnu

   
Nalaďte si        
 
   Čičičí! Jsou tu kluci kočičí...
   
Pořiďte si