|
|
Čičičí! Jsou tu kluci kočičí...
Milý smíchovský šraml poetického názvu Pláče kočka hraje své
písničky o toulavých kocourech, životních solitérech a špíně i
vůni předměstí už deset let a čas od času ty nejnovější kousky
seskupí na desku.
 Poslední
album Se slepým kocourem vyšlo na přelomu loňského a letošního
roku na značce Indies Happy Trails a už v bilanční anketě
Týdeníku Rozhlas Kulturní zážitek roku (TR 2/2010) mu vysekl
poklonu básník a redaktor ČRo 3 – Vltava Miloš Doležal, který
desku přirovnal k pěšině „na městskou periferii, kde ještě
běhají kluci z knoflíkové války, nebo na břeh mořský, kde je
svět živlů.“
Jádro skupiny, tedy hráč na housle, banjo a kytaru Jakub
Sejkora a akordeonista Josef Jeřábek, vykrystalizovalo v
devadesátých letech v prostoru, kde by to jeden zrovna nečekal
– na věhlasném pražském hřbitově na Malvazinkách, kde zmínění
muzikanti v té době pracovali jako hrobníci. A genius loci
místa posledního spočinutí Jakuba Arbese, Ladislava Klímy či
Mejly Hlavsy se do textů „kocouřích“ písniček vkrádá dodnes, i
když už ne tak podstatnou měrou jako na starším, téměř
monotematickém albu Malvazinky.
Studiová novinka, na které vůdčí osobnosti kapely doplňuje
bubeník a hráč na trubku Tomáš Jeřábek, se od předchozí
nahrávky liší i hudebně. Stále převládají divoké „dupárny“,
jejichž refrény často umocňuje příležitostný dětský sbor
jménem Drápek (jak také jinak...?), přibylo však zadumanějších
temp, v nichž se díky aranžérské nápaditosti daří i jemnějším
výrazovým odstínům, a záběr tria se tak rozšiřuje o bluesové a
jazzové podtóny.
Plačící kočku mají dosud posluchači zařazenou v kolonce, jíž
dominují jiné šramlovité pražské bandy, jako Neočekávaný
dýchánek či Rudovous. Schopností dále rozvíjet původní koncept
„truchlivých písní a divokých tanců“ se ale někdejší
krchovničtí přiřazují až k propracovanému folkrocku formací,
jako je například Traband, na jehož rané období kolem
debutového alba Kolotoč jako by „kočičáci“ na nové desce
navazovali.
Milan Šefl |
