|
|
Oči a duše v průzoru půlměsíce
Inscenace režiséra Dušana Pařízka jsou jako skalpel: ostré,
chladné a pronikající k ohniskům tu zjevnějších tu skrytějších
společenských chorob. Platí to i pro Černé panny,
dramatický text od Němce Günter Senkela a německy píšícího
Turka Feriduna Zaimoglua, který Pařízek přeložil, upravil a
uvádí v Divadle Komedie.
 Diváci
jsou rozmístěni ve čtyřboké strmé aréně na jevišti, reflektory
se zaměřují na tváře tří hereček, jež mezi nimi sedí ve
spodních řadách. Oči Gabriely Míčové, Dany Polákové a Ivany
Uhlířové snímá „kamerové oko boží“ (ovládané Stanislavem
Majerem) a v zářivém srpku, jenž připomíná průhled v burce, je
projektor promítá na plátna rozpjatá nad hlavami diváků.
Rozvíjí se úvodní trialog. Dvě ženy napadají tu třetí, že má
vlažný vztah k islámu a je příliš tolerantní k „vepřožroutům“.
Hovoří muslimky žijící v Německu. Trialog přechází v jejich
monology. Interpretky se střídají a každá z nich postupně
ztělesní tři zaryté islamistky. Po osmdesát minut mezi nimi
nedojde k fyzické interakci. Sledujeme jen jejich výpovědi a
gesta, přesto naše napětí roste, jako bychom sledovali akční
thriller. Domyšleno do důsledků, on to také thriller je.
Každá z devíti představených žen se od těch ostatních liší
svým sociálním zařazením, vzděláním, vztahem k sexu... Všechny
však mají společnou až fanaticky prožívanou muslimskou víru. S
její pomocí řeší své problémy, ona je tím pevným bodem,
k němuž se utíkají... Například sedmnáctiletou prodavačku
mobilů, jejíž výpověď na nás Ivana Uhlířová hrne jako
strhující proud mladické naivity, čistoty i špinavé vulgarity,
trápí, že není s to vyřešit, zda a případně jak a s kým se
zbavit svého panenství. Pro promiskuitní Berliňačku, jež ani
nenosí muslimský šátek a které Dana Poláková dodává lehce
ironický nadhled na pány tvorstva i na život sám, je islám
zase záchranou před prázdnotou, již v sobě cítí. Z podobných
důvodů se k němu uchyluje i vdova, které zemřel muž na
rakovinu. Proč ale většina z těch devíti žen velebí Usámu bin
Ládina? – To naznačuje poslední monolog, ve kterém Gabriela
Míčová nepředstavuje rodilou muslimku, nýbrž Němku, která
k islámu konvertovala. Tuto chladnou ženu, kterou na rozdíl od
zmíněných postav sex spíše odpuzuje, uhranulo jakési směřování
k čistotě, tvrdost a vůle vítězit, kterou rozpoznala v Koránu
a dalších islámských textech. Tady k nám doléhá ozvěna fašismu
a nacismu, v nichž kdysi mnozí Evropané hledali východisko ze
zmalátnění společnosti a „prohnilosti“ demokracie.
Islám není v této inscenaci ukazován jako víra, ale jako
zaslepující, temná ideologie, jež může sloužit
nejroztodivnějším osobním i kolektivním racionalizacím. Pro
nás, bojovníky dávno již vyhraných bitev, jsou Černé Panny
velkým mementem.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Kamila Polívková |
