|
|
Oidipus jako dnešní hledač pravdy
Předjarní 14. ročník nesoutěžního festivalu čtyř ostravských
činoherních scén OST-RA-VAR soustředil patnáct jejich
profilových nastudování. Mezi nimi se opět výrazně prosadily
tři inscenace mladého režiséra Jana Mikuláška. Na svém
někdejším šéfovském působišti, v Divadle Petra Bezruče, se
představil s diskutabilnějším pojetím Ibsenovy Divoké kachny a
působivou dramatizací Orwellova románu 1984. V Národním
divadle moravskoslezském se pak ujal Sofoklova Oidipa.
 Slavná
antická tragédie z thébského mytologického okruhu zůstává i
při četných novodobých parafrázích modelovým příběhem o síle
nevyzpytatelného fata, naplňujícího se krutou ironií právě
skrze činy, jimiž se mu lidé snaží co nejprozíravěji vyhnout.
Pivovarova úprava kombinace Stiebitzova a Pokorného překladu
redukuje především pěvecky náročné vícehlasé party chóru a při
respektu k veršové struktuře předlohy uvolňuje cestu
k režisérovu typickému preferování vizuální složky. Při
potlačení dobové společenské dimenze sledujeme zejména
prostřednictvím vynikajícího výkonu hostujícího Jana Hájka
drama silného, o pravdivé sebepoznání usilujícího vladaře,
který zarputile odhaluje strašlivou minulost a posléze se
trestá oslepením a vyhnanstvím. Spolehlivě mu sekundují Kreón
Tomáše Jirmana, věštec Teiresiás Jana Fišara nebo Iokasté Anny
Cónové. Vertikálně řešená geometrizující výprava Marka Cpina
s kontrastem bílé a černé se nese ve stroze puristickém,
minimalistickém duchu. Při srovnání s některými předchozími
zgroteskňujícími přístupy ke klasice je Mikulášek tentokrát
ukázněný, stylově sladěný a konzistentní. Ponechává si ovšem
obvyklý ozvláštňující přístup – například leitmotivy a symboly
(zvětšená Rubikova kostka, černá páska, hodiny), a tak
navozuje nevšední divácký zážitek.
Vít Závodský, teatrolog
Foto Radovan Šťastný |
