|
|
 Eva
Urbanová,
operní zpěvačka
Jak se z vesnického děvčete stane světově proslulá primadona?
Mám ráda výzvy a myslím si, že jsem svůj život uchopila
správně. Moje rocková éra trvala dva a půl roku. Předtím jsem
nějaký čas hledala kapelu, s kterou bych mohla zpívat.
Vystupovala jsem po zábavách až do té chvíle, kdy nastal můj
životní zvrat. Vyhrála jsem pěveckou soutěž, následovaly
nabídky na předzpívání a během půl roku jsem se stala členkou
Plzeňské opery. Paradoxně byly mé rockové začátky těžší, než
můj vstup na operní jeviště.
Dokázala byste se vrátit zpět na vesnici?
Trvalé bydliště mám stále na vesnici, ze které jsem nikdy
neodešla. Velice ráda pracuji manuálně, například s radostí
běhám po zahradě za sekačkou. Jsem však posedlá zpěvem, a tak
zpívám, ale fyzická práce mi opravdu chybí. Moje maminka mi
říká, že domácí práce jsou moje úchylka, protože pokud jsem
doma, soustavně uklízím. Velice ráda vařím, přestože neustále
držím diety, jinak by ze mě byla opět „stará“ Urbanová.
(smích)
V showbyznysu je třeba mít ostřejší lokty. Naučila jste se
v něm pohybovat?
V Čechách je úspěch za trest, takže kdo má úspěch, ten musí
být potrestán! Někdy s tím mám v sobě velký problém, ale
přesto mám ty naše Čechy a českou krajinu velmi ráda. A také
mám kolem sebe přátele, kteří mě vždy podrží.
Pověstné hvězdné manýry. Zažila jste nějaké humorné manýry
svých kolegyň nebo kolegů?
Zažila jsem jeden v cizině, který bude těžko kdy překonán.
Kolegyně, opravdová světová operní pěvkyně, z ničeho nic
zastavila zkoušku, zavolala si svoji garderobiérku, která jí
něco podala. Po chvilce jsem zjistila, že ona dáma si piluje
nehet. Všichni kolem na ni v tichosti hleděli, včetně
dirigenta, který posléze na její pokyn, když bylo dopilováno,
pokračoval ve zkoušce, jako by se vůbec nic nestalo. Jen
podotýkám, že režie zkoušky byla taková, že se nemusela vůbec
ničeho dotknout, takže nehet si nezlomila na jevišti. Operní
primadona se vším všudy. Ale vůbec nejlepší na tom všem byla
její noblesa, s kterou to provedla.
Trpíte vy sama nějakou tou manýrou?
Pokud ano, tak si ji neuvědomuji. Nepotřebuji být někde vidět
prvoplánově, nemusím stát vždy v první řadě na jevišti. Možná
se jako má manýra zdá mým korepetitorům, že je strašně dlouho
dopředu honím ke zkoušení mých nových rolí, protože já se je
učím opravdu dlouho. Nedovedu si však představit, že bych
přijela do hotelu, kde by kvůli mně museli všechno vyklidit,
vymalovat na růžovo a vyměnit i záchodové prkénko. Po světě si
s sebou vozím svůj malý polštářek, protože jakmile bych se
uložila do hotelového péřového polštáře, ráno se probudím
s otokem nosu a musím si brát léky na alergii. Rozčílit mě
však dokáže fakt, když se nedá na pokoji či v šatně otevřít
okno. Trpím i chladovou alergií a nesnáším proto klimatizaci.
Ale to snad nejsou manýry, to je pro mě životní nutnost.
Květina v šatně, ta potěší vždy...
Máte léta zkušeností. Myslíte, že v nastupující mladé generaci
našich pěvkyň roste podobný hlas, jakým disponujete vy?
Přiznám se, že jsem touto otázkou zaskočena. Zřejmě jsem si
zatím žádné takové kolegyně nevšimla. Osobně jim všem přeji
úspěch. Sama jsem zažila několikrát v životě nepřejícnost a
závist, třeba jen proto, že jsem měla na děkovačce větší
aplaus než ony. Nemluvím teď o té zdravé konkurenci, kdy se
vzájemně popichujeme, ta je fajn, posouvá kupředu. S dobrými
kolegy se zpívá lépe. Je to stejné jako ve sportu. Vzájemně se
táhneme a dokážeme ze sebe vydat i netušené. Konkurenci
samozřejmě nepodceňuji, také stárnu a sil mi ubývá, ale abych
kolegyně vyloženě sledovala a následně je systematicky ničila,
tak to opravdu ne.
Hudební kořeny máte v rockové hudbě. Není pěvecké nasazení,
drive, v obou oborech podobné?
Rocková hudba mi nedávala možnost zapojit celý můj velký hlas.
Vždy jdu od role k roli s tím, že již víc ze mě nikdo
nedostane, ale ono to jde stále dopředu. A právě toto mě na
opeře fascinuje, proto jsem se pro ni rozhodla. Ve svém srdci
jsem však stále rockerka, miluji ty své malé rockové výlety.
Rocková hudba mě naprosto ničím nesvazuje, můžu se zcela
uvolnit, dává mi neskutečnou svobodu interpretace. Opera je
naopak jeden velký řád.
Jednou z vašich velkých rolí je Libuše, kterou jste převzala
po Gabriele Beňačkové. Je vaše Libuše jiná?
Mé první vystoupení v roli Libuše pro mě bylo velmi náročné už
jen v tom, že tuto roli přede mnou zpívala také Ema Destinnová
a Marie Podvalová. Svým naturelem se já osobně blížím k Libuši
Marie Podvalové, protože Gabriela Beňačková je mladodramatický
soprán, pro který já nejsem určena. Inklinuji k pěveckým
heroinám, jako byla právě Marie Podvalová, která je pro mě
Libuší číslo jedna.
Něžná a křehká Rusalka se však nedá ztvárnit jako heroina…
Role Rusalky byla můj životní sen, který se mi navíc splnil
v nádherné scenérii českokrumlovského přírodního jeviště. Tam
jsem ten příběh prožila opravdu velmi osobně.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Miloš Schmiedberger
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 20. dubna. |
