|
|
Dobrodružný život s Eduardem Ingrišem
Pětidílné rozhlasové vzpomínky Niny Ingrišové, manželky
proslulého hudebníka, cestovatele a filmaře Eduarda Ingriše
(1905–1991), odvysílá v posledním dubnovém týdnu stanice
Vltava v rámci cyklu Osudy (od pondělí 26. dubna, vždy 11.30).
 Nina
Ingrišová se teprve před několika lety přestěhovala do Brna,
ale jako by sem patřila odjakživa. Zkušenost a jazyk
brněnského dětství nevymazalo ani pětapadesát let v exilu.
Utekla sem před samotou, která ji po smrti manžela v Americe
čekala. Žije tu už osm let, ale situace má pro ni poněkud
trpkou příchuť. Rodinné vazby lety odloučení zeslábly, je
nucena pozorovat, že povědomí o předválečném hudebníkovi
(Ingriš je mimo jiné autorem slavné písně Teskně hučí
Niagára), který se v exilu přeškolil na cestovatele,
fotografa, filmaře a podnikatele, je mizivé a oživovat se jí
ho daří jen se značnou námahou. A navíc je tu všechno tak
odlišné, než bylo za časů jejího dětství! A hlavně jiné, než
to zná ze Spojených států. I americké prvky, které do české
společnosti po roce 1989 pronikly, se tu chovají tak zvláštně.
O to radši se Nina Ingrišová vrací do vzpomínek. Mluví o
tatínkovi Viktoru V. Karpuškinovi, který jako kubaňský kozák
emigroval do Československa, vzpomíná na útěk celé rodiny před
osvobozující Rudou armádou, na krušné čtyři roky v německých
uprchlických táborech a dlouho očekávaný výjezd do Brazílie
v roce 1949. Tatínek zeměměřič rodinu úspěšně živí prací při
osidlování brazilských pralesů. Na konci padesátých let rodina
Karpuškinových znovu mění domov a stěhují se na sever
kontinentu – do Los Angeles.
Tady se Nina v krajanské komunitě setkává s Eduardem Ingrišem,
společně připravují operetní inscenace a při třetí premiéře už
se jdou děkovat jako manželé. On o šestadvacet let starší než
ona. Má za sebou dvě dobrodružné plavby na balzových vorech
Kantuta. Natočil cenný filmový materiál, který teď ve
Spojených státech zpracovává. Po složitých peripetiích mají
manželé Ingrišovi v rukou filmy, s kterými deset let objíždějí
severoamerický kontinent. Jejich syn zatím vyrůstá doma v péči
prarodičů Karpuškinových.
 Když
Ingrišovi táhne na sedmdesát, rodina se usadí a vrhne se do
podnikání s výživovými doplňky. Eduard Ingriš se snaží sepsat
své paměti. O předválečné hudební Praze, o tom, že byl
nejmladším českým dirigentem na profesionálních scénách. O
spolupráci s Járou Kohoutem. O úspěšné kariéře fotografa
v jihoamerickém Peru. O svých dobrodružných cestách. Nina
dokonce prodává úspěšnou firmu, aby manželovi pomohla s prací.
Je ale pozdě, šestaosmdesátiletý Eduard Ingriš v roce 1991
umírá.
Ve vyprávění drobné vitální ženy Niny Ingrišové se mísí
vzpomínky na manžela i na tatínka. Oba byli téměř vrstevníci,
oba dali přednost dobrodružné pouti světem před životem v
nesvobodě. Jako by i pro Ingriše platilo tatínkovo kozácké:
můj domov je v sedle mého koně. Oni dva a syn – nejdůležitější
muži Niny Ingrišové.
Vilém Faltýnek, redaktor ČRo 7 – Radio Praha
Foto Vilém Faltýnek a archiv H+Z Muzea jihovýchodní Moravy ve
Zlíně
|
