|
|
Lukáš
Hurník,
hudební skladatel, ředitel ČRo 3 – Vltava
Nedávno měla obnovenou premiéru vaše rodinná muzikálová opera
The Angels na Nové scéně v Národním divadle. Ten rebelující
Anděl, to jste vy, nebo je to projekce zkušeností otce
s dorůstajícími dětmi?
 Postavu vymyslel libretista Petr Čenský, ale je pravda, že ve
mně ten příběh zarezonoval. Příběh anděla, který v Pekle
přičichne k jinému druhu zábavy, jež ho zcela pohltí, stane se
hvězdou popmusic, takže jeho popularity chtějí využít
potentáti v Nebi i v Pekle. Líbilo se mi, že příběh je
mnohovrstevný a že je v něm zakódované téma populární a
umělecké hudby. Odmalička jsem tyhle dvě věci kombinoval,
později i ve svých skladbách.
Byl jste i rockerem…
Hrál jsem v rockové kapele, ale zároveň kolem mě zněl Debussy
a Janáček, takže se mi to v hlavě nějak pomotalo... A právě
příběh opery The Angels je postaven na symbolice těchto dvou
světů, toho ryze zábavného s tím, ve kterém fungují i nějaké
vyšší hodnoty.
Myslíte, že v hudbě jsou tyto dva světy nutně v opozici, že se
jednoznačně jedná o konflikt zábavná versus vážná muzika?
V určitých rovinách ano. Je pravda, že vážná hudba vždycky
směřovala k jiným cílům než populární, ale nelze říci, že
vysoké cíle jsou pro život člověka důležité a ty druhé ne.
Táta by řekl, že Beethoven a Bach jsou Mount Everest, zatímco
třeba Monkey Business, to je Vlčí hora, co ji máme u chalupy.
Jenomže kolikrát za život člověk vyleze na Mount Everest?
Většinou nikdy, a když už, může ho to stát život, zatímco na
Vlčí horu si klidně vyběhne a ještě ho výlet občerství. Člověk
potřebuje obojí hudbu, vzájemně se doplňují, jde jen o to, aby
ty hudební světy nepředstíraly, že jsou něčím jiným, než jsou.
Falešní hráči překvapivě operují i v hudbě.
Ale i laicky vycvičený posluchač pozná předstírání a
opravdovost, nebo ne?
Pokud je to opravdu posluchač, který poslouchá. Ten, kdo pouze
chce, aby mu doma, v práci, v hospodě „něco“ hrálo, požaduje
jen hudbu, kterou už někdy slyšel, protože nemá zájem
rozšiřovat si obzory, a nejen v hudbě, to není posluchač, ale
konzument. Toho lze snadno oblafnout.
A je možné vychovat si posluchače?
Neříkal bych tomu výchova, ale někdo musí především děti vést
za ruku, ukázat jim, co tento svět nabízí, otevřít jim
„percepční modely“, jak říkají psychologové. Prostě je
důležité, aby se mladý člověk co nejdřív setkal se širokým
spektrem zážitků a nespokojil se třeba v hudbě jen s hity
osmdesátých let. Je to jako v jídle. Když v mládí poznáte
jenom řízek, už vám chutná jen on.
Vedete takhle svoje děti?
Vedu, peru to do nich odmalička, usínaly při Messiaenovi a
ještě neuměly ani pořádně mluvit.
Jste velkým popularizátorem vážné hudby. Váš autorský pořad Da
Capo má stovky pokračování, píšete knihy, s populárně naučnými
pořady jezdíte po celé republice. Skoro by se dalo říct, že
jste takový hudební terénní pracovník. Inspirovaly vás k této
činnosti vaše děti, nebo jste s ní začal už dřív?
Už dřív. Několik generací v naší rodině se točilo kolem
učitelství, takže určité kantorské geny ve mně asi jsou. A
jestliže vytváříte svou vlastní hudbu, cítíte potřebu získávat
pro svůj typ produkce publikum. Prostě myslíte na vlastní
kolečka. A potom – máte-li tak silné posluchačské zážitky,
jako když třeba sedíte doma se sluchátky a zažijete úžasné dvě
hodiny s Bachovou Mší h moll a kolem vás není nikdo, komu
můžete svoje pocity sdělit a s kým je sdílet, máte tendenci
popularizovat i v nejbližším okolí. Okolí to ovšem často těžko
nese...
Šárka Vieweghová
Foto Robert Zlatohlávek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 30. 3. |
