Tři inkarnace Josefa Svobody

Vysoký, pevný, nepřehlédnutelný muž. Připomíná dub, který statečně odolává dějinným vichrům, nejvíce tomu stalinskému. Jeden život, a přitom jako by se do něho vešly nejméně tři pohnuté osudy. Josef Svoboda (1929) byl vším možným – studentem, vězněm komunistických žalářů, krmičem v zoo, čerpačem vody, technikem botanického ústavu, arktickým ekologem, profesorem univerzity, misionářem u Eskymáků. Na otázku, jaký název by dal svým memoárům, bez rozmýšlení odpovídá: „Třetí inkarnace. První byla před mým zatčením, druhá po zatčení a nakonec Kanada. Každý ten úsek života má své vlastní téma, úvod, stať a závěr.“

Po emigraci do Kanady v roce 1968 se Josef Svoboda prosadil v oboru arktická ekologieSvobodův „úvod“ je vepsán v křestním listě – narozen v Praze, vyrůstal v Kralupech, kde jeho otec pracoval na železnici. Skautská průprava i etická výbava do dalšího života, dospívání za války v Brně (část příbuzných se přihlásila k německé národnosti, vlastenecké chování maminky, otcova statečnost), poválečná křesťanská formace u profesora Dominika Pecky. To samozřejmě nemohlo ujít studentským prověrkovým komisím, když se po únoru 1948 hlásil na Masarykovu univerzitu. Nakonec byl na osobní přímluvu děkana přijat na obor biologie – filozofie, ale o rok později, ještě ani ne dvacetiletý, byl zatčen a odsouzen na jedenáct let pro údajnou protistátní činnost. Odseděl si osm a půl roku, v jejichž průběhu prošel sedmnácti věznicemi.

Kriminální léta se však pro Josefa Svobodu nestala dobou poroby, nýbrž pravou univerzitou, na které potkal spoustu skvělých mistrů – teologů, básníků, válečných hrdinů a také skautů. Po propuštění v roce 1958 vystřídal řadu příležitostných zaměstnání a jeho žádosti o přijetí na univerzitu byly opakovaně zamítány. V roce 1968 emigroval do Kanady a tam konečně mohl dokončit svá studia. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech promoval na univerzitě v Edmontonu, působil jako profesor arktické ekologie na torontské univerzitě a třicet let se podílel na výzkumech v Arktidě. Do polárních končin se poprvé dostal na začátku sedmdesátých let na pozvání profesora Albertské univerzity, který právě sestavoval tým pro výzkum polární oázy na kamenitém ostrově Devon. Když pak z Arktidy, už jako postgraduální student, o tom napsal domů na Moravu, jeho stárnoucí maminka ho v dopise varovala: „Dej si pozor, aby tě odtud neposlali na Měsíc. Ti Američané jsou schopni všeho.“

Dnes jako emeritní profesor píše Josef Svoboda knihy, pokračuje ve vědecké práci, bádá zvláště na téma vlivu oteplování klimatu na arktický ekosystém, zabývá se filozofickou interpretací evoluce a pečuje o hudební pozůstalost svého syna Ondřeje, nadaného hudebního skladatele, který předčasně zemřel v sedmadvaceti letech na selhání srdce. Ostatně – Ondřejova komorní hudba doprovází i otcovy rozhlasové desetidílné Osudy na stanici Vltava. A v jednom dílu dokonce zazní i fragmenty z jeho jednoaktové opery nazvané Martin Středa, která se odehrává v prostředí jáchymovských uranových lágrů – libreto napsal na základě otcova vyprávění.

Přes jobovské rány není Josef Svoboda člověkem tragického životního pocitu. Naopak – je rozvážným šiřitelem naděje a neokázalé radosti. Jako když se v arktické polární tundře po dlouhé temné zimě „vrací světlo“, což sám nejednou zažil: „První rozbřesk po dlouhé tmě tam byl opravdu mocný. Za pět minut dvanáct, v poledne, se najednou ukázal zlatý šíp, který proletěl po tom osněženém prostoru a bodal do očí a za dalších deset minut zmizel. Eskymáci křepčili. A každý den přibývalo pět minut světla a světelný den se pomalu rozšiřoval.“

Osudy Josefa Svobody vysílá od pondělí 5. dubna, vždy v 11.30, ČRo 3 – Vltava.

Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava



  Hra na schovávanou
  Jak to vidí Rudolf Křesťan
 
   O vzorech
   
  
Televizní glosář        
 
   Tři inkarnace Josefa Svobody
   
Nalaďte si