|
|
 O
vzorech
Televizní obrazovka je přirozeným prostorem pro prezentaci
úspěchu nejrůznějších podob, barev a chutí. Stejně přirozené a
svým způsobem i logické je automatické povýšení nositelů
tohoto úspěchu na vzory hodné následování zástupy uhranutých
diváků. Tak jako mnoho jiných rituálů, funguje i televizní
fetišizace úspěchu a mediální slávy celosvětově. V tuzemských
poměrech, poznamenaných padesáti lety totálního totalitního
rozvratu etických hodnot a jeho pokračování v následném
dvacetiletí zdivočelého budování kapitalismu, má však i
televizní fenomén úspěchu svá neradostná specifika.
Ani ve století pěstěných poměrech nepatří zdaleka všichni
vítězové dostihu o globální i lokální úspěch k intelektuální
či kulturní elitě svých národů. Tím, co většinu politiků,
byznysmenů, sportovců, herců, modelek a dalších úspěšných na
západ od našich hranic odlišuje od jejich domácích imitací, je
právě jejich zakotvení ve standardizovaném kulturním kontextu.
Vědí, že některé věci se prostě nedělají, některé názory
neventilují, prostě se umějí chovat. Ono povýšení vychovaného
a kultivovaného člověka do pozice mediálního vzoru přispívá ke
kultivaci celé společnosti.
Domácích příkladů pravého opaku lze potkat na obrazovkách
českých kanálů dnes a denně veletucty. Čerstvá veřejná revize
intelektuálního, kulturního a výchovného deficitu Mirka
Topolánka je jen dílčí, momentálně viditelnější ukázkou
z politického panoptika, o němž si iluze nedělá snad nikdo.
Svým způsobem ještě smutnější je exkurze do řad úspěšných
podnikatelů, kterou úterý co úterý zprostředkovává Česká
televize.
Den D je další z předlouhé řady typizovaných pořadů, jejichž
licencované klony putují televizním světem. Jeho principem je
konfrontace kandidátů úspěchu, kteří se svými nápady a
nabídkou finančního vstupu do projektu defilují před pěticí
movitých majitelů úspěchu. Tím, co posunuje pořad od
bolševické karikatury konfrontace zlých kapitalistů a
sympatických chudých vynálezců, je vzájemný respekt a
slušnost. Právě v tom však domácí vzoroví investoři selhávají.
Tolik povýšenosti, arogance a občas i čirého hulvátství, které
předvádí zejména letošní nováček mezi investory, Michael
Rostock, aby divák pohledal. Jeho komentář odmítnutí uchazečky
o investici v kultuře – „Já, když slyším kultůra, vybaví se mi
jogurt“ – vystihuje přesně, oč tu běží. (A to se zdaleka
nepohybujeme v miliardářském suterénu zabydleném Mrázky, Pitry
a spol.) Propast mezi kulturními a finančními elitami národa
je u nás i dvacet let po převratu hlubší než Macocha...
Stará moudrost, že sako se člověk naučí nosit až ve třetí
generaci, platí bez výjimky. Žel Bohu pro nás, díky Bohu pro
děti dětí našich dětí.
Jan Svačina, publicista |
