|
|
 Michaela
Fukačová,
violoncellistka
Máte nastudováno úctyhodné množství děl, jaké místo ve vašem
repertoáru zaujímá právě Elgarův koncert?
S tímto koncertem jsem se seznámila už za svých studií, a to
díky nahrávce s proslulou Jacqueline du Pré. Její podání na mě
zapůsobilo úchvatně a přirozeně mě inspirovalo k nastudování
koncertu. Byla jsem dokonce natolik okouzlena, že jsem si
naplánovala studijní pobyt u Jacqueline. Získala jsem i
potřebné stipendium, Jacqueline však v roce 1987 zemřela...
Stipendium jsem pak použila ke studiu u jejího učitele,
profesora Williama Pleethe. Bylo pro mě krásným zážitkem
chodit na hodiny a studovat Elgarův koncert přímo v místě, kde
kdysi studovala i Jacqueline. Cítila jsem se tak jakoby ve
spojení s ní... Elgarův koncert je mi hudebně blízký svou
bohatou charakterovou výrazovostí. Vybrala jsem si ho i pro
svoji první (shodou okolností také poslední?) nahrávku pro
Supraphon. Spolu s Liborem Peškem a Filharmonií Brno se nám
tehdy podařil snímek, ze kterého mám dodnes radost.
Na světových koncertních pódiích jste se prosadila po
opakovaných úspěších v řadě významných soutěží (P. I.
Čajkovského v Moskvě, Pražského jara, W. Naumburga v New
Yorku). Máte soutěživost v krvi?
Nejprve podotknu obecně, že soutěživost máme v krvi všichni. I
v přírodě všechno soutěží o své místo na slunci. Soutěživost
má v sobě zdravý náboj síly, která se dá použít k růstu,
k práci na zdokonalování sebe sama. V jisté fázi člověk
pochopí, že soutěží jen sám se sebou, soutěživost s druhými
odpadá a je nahrazena spíš soucítěním... Energie, která se
projevovala jako soutěživá, se místo polohy „já – proti“
přenese do polohy „já – pro“... Co se týče historie mé vlastní
soutěživosti, ano, dokázala jsem ji v sobě silně mobilizovat,
když bylo potřeba. Často mi pomohla postoupit o kus dál. A
dařilo se mi i rozpoznat nebezpečí, které hrozí, když tendence
egoistické soutěživosti není ovládnuta, ale ovládá nás. Díky
tomuto pochopení jsem také poznala, že pravá krása nevyrůstá
ze soutěživosti, ale z radosti sdílení.
Studovala jste u legendárních violoncellistů, můžete na
některé zavzpomínat a říct nám, co si z jejich odkazu nesete
celým svým životem interpretky?
Kdybych měla na všechny zodpovědně vzpomenout, bylo by to na
moc dlouhé povídání – Paula Torteliera, André Navarru,
Blöndal-Bengtssona, Uzi Wiesela, Errki Rautia a další. Vždy se
mi ale vybaví taková moje základní trojice: Havlík – Večtomov
– Rostropovič. Každý z nich měl pro mě svůj osobitý význam,
každý mě svým způsobem nasměroval a inspiroval, všechny tři
jsem zbožňovala a po všech se mi stýská.
Dovolte, abych zmínila i vašeho tatínka, vynikajícího
muzikologa, publicistu, vysokoškolského pedagoga Jiřího
Fukače. Vstupovali jste často do debat na téma interpretace?
Málokdy, spíš výjimečně, třeba když mě chtěl táta inspirovat
k čistější stylovosti v oblasti staré hudby. Věnoval mi na
toto téma pár knih, abych se poučila o takzvané
autentické interpretaci – ale já jsem byla poněkud svéhlavá,
než abych se jimi nechala příliš ovlivňovat, a šla jsem si dál
svojí oblíbenou intuitivní cestou. Táta byl vždycky tolerantní
a můj přístup respektoval bez problému. Nemluvili jsme sice o
interpretaci, ale zato jsme spolu často hráli. Při každém
studiu nového díla mi byl vždy prvním obětavým a spolehlivým
pianistou.
Vybavíte si okamžik, kdy jste sama dospěla k přesvědčení, že
jste „hudebně dospělá“?
Bylo to v době mých studií u Rostropoviče, který mě tak nějak
vrátil sobě samotné. Jako každý dobrý učitel, když uzraje čas.
Pamatuji si, že to byla velká úleva, přestat se pídit po
dalších názorech na to, jak by co mělo znít, po dalších
radách, jak držet smyčec... V tomhle byl pro mě Rostropovič
ideálně načasován, jednoduše mě zbavil těch věčných otázek.
Také tím, že na ně nedával běžné odpovědi, ale naznačil, že je
nutné jít přímo k vlastní představě spojené s vůlí, do míst,
odkud každý projev pramení.
Co vás na vaší profesi nejvíc těší, co naopak zatěžuje?
Začnu tím zatěžujícím: na koncerty musím cestovat, publikum do
mé vísky nepřijede! Nerada balím kufr, nerada odjíždím od
rodiny. Dokud byli kluci malí, cestovali se mnou, ale teď jsou
školou povinní a už to není tak jednoduché. Co mě těší? Hudba
je jednou z možností, jak vyjádřit nevyslovitelnou krásu –
tenhle zázrak rozechvění duší rozechvěním strun mě stále
fascinuje.
Jak prožíváte vlastní chvíle na pódiu?
Tuhle se mě na to po koncertě ptala kamarádka: Míšo, jak to
děláš? Odpověděla jsem – víš, musím se úplně ponořit, jinak by
mě asi trefilo!? Vystupovat na pódiu není lehké. K perfektnímu
výkonu je zapotřebí symbióza naprosté pokory s naprostým
sebevědomím. Mým přáním je podávat takové výkony, které by
byly působivou výpovědí. Výpovědí, která svým nábojem
opravdovosti dokáže povznést a potěšit. O to se snažím a
pokaždé k tomu potřebuji jistou dávku odvahy a důvěry. Aby
čisté radosti z krásy hudby a jejího sdílení nestálo nic
zbytečného v cestě.
V čem máte za violoncellem jako žena výhodu – existuje nějaká?
Přemýšlím, a jako první mě napadá – v tom, že nemusím být při
koncertech zašněrovaná do fraku! Pátrám dál, ale jinou výhodu
už nenacházím...
Jitka Novotná, publicistka
Foto Robert Zlatohlávek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. března. |
